Jak pokračuje hledání práce?

Když jsem se v Kanadě vrátila ze svého prvního pohovoru, byla jsem si naprosto jistá, že už nic horšího být nemůže. S průměrnou angličtinou jsem se totiž utkala o úžasné pozice od servírky až po utěrače stolů se stovkou dalších nadšenců. Ti měli angličtinu o dvě třídy lepší nebo byli rodilými mluvčími. V lyžařském středisku, kam jsem se hlásila, rozhodně na pompéznosti náboru zaměstnanců nešetřili. Na všechny pozice byl rovnou tříkolový pohovor. Když jsem se tedy před dvěma týdny připravovala na pohovor do Norska, nevzpomněla jsem si na nic jiného, než právě na tento den v Kanadě. No a i o tom bude dneska řeč.

Pokračovat ve čtení „Jak pokračuje hledání práce?“

Konečně zima!

Zima jak se patří. A to nejen teplotně, ale i sněhovou nadílkou. Má to však jeden háček, ty teploty klesají tak nízko, že mě to s malym někdy ani nepouští ven. Když už se ale najde nějaký ten odvážlivec, který by toho našeho malýho vzteklouna snad i chtěl hlídat, okamžitě mu ho předáváme, balíme saky paky a rychle odjíždíme (dřív než si to daná osoba stačí rozmyslet a dřív než malej začne brečet). Ani mráz nás nezastaví! Ve středu jsem tak lyžovala ve skvostných -13°C, ale člověk je rád, že konečně někam vyrazil, takže tu zimu ani nepociťuje. No dobře, u mě to bylo spíš díky vyhřejvanym ponožkám, které jsem vohulila na maximum a díky kterým jsem snad poprvé neměla z prstů na naze rampouchy.  Ponožky tak aspirují na cenu technologický zázrak roku v šuplíku Elišky. Ale zpátky k zimě..

Pokračovat ve čtení „Konečně zima!“

Podzim v Českém ráji

Minulé dva týdny jsem fotila jak zběsilá. Něco mi říkalo, že zima pomalu ale jistě klepe na dveře a to listí na těch stromech se drží z posledních sil. Bylo to tedy ten víkend nebo zase příští rok. Když to šlo, sbalila jsem foťák, malého, kočár a sebe a vyrazila zachytit poslední střípky podzimu v Českém ráji. Počasí bylo echt podzimní. Na jedné straně modré nebe, na druhé černé mraky. Chvilku pršelo, chvilku svítilo sluníčko. V některých místech bylo krásně sucho a kočárkem se dalo krásně přejet, v jiných místech by se do toho bláta hodil traktor. Nakonec vznikla směsice fotek z hradu Kost, z Hruboskalska, z Dolánek u Turnova a jako bonus už pak byly Prachovské skály. Tam byl překvapivě poprašek sněhu, takže ty moje podzimní fotky nakonec ještě dostaly i zimní nádech.

Pokračovat ve čtení „Podzim v Českém ráji“

Mateřské postřehy: první dva měsíce

„A co plánuješ dělat na mateřské?“ „Čím si budeš přivydělávat?“ Nebudete mi to věřit, ale ještě než jsem porodila, už všichni vyzvídali, co vlastně plánuju dělat s „volným časem“ o mateřské. Nevím, zda jsme teď v době supermanek, kdy se bere za normální, že se na mateřské začíná podnikat, rozjíždět různé projekty a do toho všeho stíhat vařit, žehlit, kojit, přebalovat, být dobrou matkou a ještě lepší manželkou. Laťka se zvyšuje a já si připadala trapně, že plánuji být prostě na mateřské. Kdyby se mě ale někdo zeptal po porodu, tak bych se vůbec nestyděla. Pod vlivem hormonů by mě to vytočilo do obrátek.  Dotyčnému bych pak nejradši pověsila dítě na prso a mučila ho tím, že ho nenechám vyspat rozsvěcováním každé dvě hodiny. Pak by si to hošánek rozmyslel se zeptat no můj „volný čas“. Po porodu totiž „volný čas“ buď neexistuje, nebo nabírá úplně jiného významu. Je to ta doba dne mezi kojením a kojením, kdy se jdete osprchovat, jdete aspoň něco málo sníst nebo při hodně štěstí se můžete i prospat.  Je pravda, že se to každým týdnem lepší a na konci druhého měsíce by se už dalo koketovat s myšlenkou něco podniknout.

Maminky šijou, natáčí videa, zakládají blogy o vaření, mateřství… prostě se snaží někde seberealizovat. Moje šicí umění skočilo u barbie panenek, na které jsem přišila čtverec látky a upevnila ho provázkem, jakože páskem, aby jim to drželo.  Pokusy o sdílení nových receptů skončilo s Nutriwebem, kterého jsem byla součástí. Teď mi bohatě stačí vyvářet pár dnů v týdnu pro šest chlapů v baráku. Blog mám a po dvou měsících opět ožívá. To mi dohromady s naším žabákem zatím stačí.  Dneska tedy využiji ten svůj „volný čas“ a něco vám povím o prvních dvou měsících s miminkem.

Pokračovat ve čtení „Mateřské postřehy: první dva měsíce“

Hledání nové práce a nové adresy

Už jsem se vám tu jednou svěřila, že má touha po cestování se hodně často přeměňuje v touhu žít v jiné zemi. Místo plánování, kam se vydat na týdenní dovolenou nám plánuji destinace kam se vydat na roční dobrodružství. Všechny ty věci, které během týdenního shonu nemůžete zvládnout – jít si zaběhat kolem pobřeží/jezera, dát piknik v parku, procházet se v přilehlých lesích – na to potřebujete v dané zemi na chvíli zakotvit. A přesně na to teď poslední dobou myslím. Na rozdíl od předchozích let je v tom jen nepatrný rozdíl. Při běhání kolem švýcarského jezera před sebou táhnu kočárek, na piknikové dece v italském parku nám patlá jídlo všude kolem náš Matyášek, a při procházkách v norských lesích mu dávám biologické lekce, i když mu to hlava zatím nebere.  Ano, je tomu dva měsíce od porodu a já už kuju pikle, kam tu naší mini rodinku přestěhuju. A protože se už nemůžu dočkat, až budu zpět v laboratoři, nemůžu si jen pohrávat s myšlenkami. Je na čase začít něco seriózně hledat. Může to být běh na dlouhou trať. Plánuji totiž převzít Matějovi otěže, poslat ho na rodičovskou a snažit se uživit nás v zahraničí.

Sky Garden

Pokračovat ve čtení „Hledání nové práce a nové adresy“

Drážďany v infračerveném spektru

Drážďany. Město, pod kterým si každý představí ledacos. Pro mé kamarádky je to hlavní destinace Primarku a tedy nakupování. Pro mě to vždy bylo město, které jsem jen míjela.  Pokaždé si říkala to známé: „Ale příště si sem tu odbočku už udělám!“ A ono prd, několik let. Když už jsem mířila do Berlína potřetí, konečně došlo i na tu naplánovanou odbočku. Dnes se tedy podíváme do centra tohoto krásného města a to netradičně skrze fotografie v infračerveném spektru.

Pokračovat ve čtení „Drážďany v infračerveném spektru“

Blog slaví narozeniny

Připravte dort a svíčky, budou se slavit narozeniny. Před rokem jsem se rozhodla krátit si odpolední nudu po práci psaním článků, příběhů a mých cestovatelských postřehů, které by třeba trochu inspirovali ostatní. Zvednout se z pohodlí domova, opustit rodinu a vydat se na cesty totiž není jednoduchým rozhodnutím, ale pro mě byly poslední čtyři roky života za hranicemi naší malé zemičky tím nejlepším, co jsem pro sebe mohla udělat. Po několika měsících se ukázalo, že blog nečte jenom moje mamka a že se články dokonce líbí. Dostala jsem od vás spousty krásných zpráv, obrátilo se na mě hned několik lidí o radu. A to je přesně to, co mě motivuje pokračovat dál, že to má aspoň trochu smysl, že některý článek vyloudí úsměv na tváři a jiný zase pomůže v rozhodování a plánování. Poslední dobou jsem ale váhala, zda v blogu stále pokračovat. Některé dny se pomalu nezvládám ani najíst, a tak se psaní článků a sociálním médiím nevěnuji, jak bych chtěla. Ale co, blog mi dělá radost a tak se nevzdám hned při prvních nesnázích, kdy není tolik času. Doufám, že moje aktivita nabere opět obrátekNež spolu tedy vykročíme do dalšího roku, menší shrnutí, co všechno se událo nebo bude dít.

Pokračovat ve čtení „Blog slaví narozeniny“

Výstup na Mont Blanc

Matěj měl už nějakou dobu políčeno na Mont Blanc a tento rok to už vypadalo velice slibně. Našla se zkušená parta, forma taky byla, jen jeden malý detail to kazil. Mělo se jet v termínu mého porodu. Nakonec jsme se rozhodli, že této příležitosti využije, jen pokud porodím předčasně. Měl by tak možnost s námi strávit pár dnů ještě před odjezdem, mohl by mi i s něčím v začátcích pomoc a pak by odjel, když už bychom měli zajetý režim. Mně něco říkalo, že porodím rozhodně před termínem (to si ale asi myslí každá, protože ten pocit na prasknutí už máte od osmého měsíce), ostatní se Matějovi smáli, ať se s touto výpravou rozloučí, jako prvorodička budu rozhodně přenášet. No, pravdu jsem měla já. Tři týdny před termínem byl malej venku a Matěj mohl začít balit.

Pokračovat ve čtení „Výstup na Mont Blanc“

O myších a lidech .. jo a autech

Když jsem sepisovala svoje postřehy ze života v autě, zapomněla jsem na jednu z nejotravnějších věcí, na černé pasažéry – myši. Na vinici se to hemžilo vtipnými příběhy z rubriky ze života v autě, všichni jsme totiž přespávali na zadních sedačkách svých čtyřkolých miláčcích. Samozřejmě jsme se hodně škodolibě zasmáli ostatním, kterým se do auta nastěhovali nezvaní hlodavci. A to se nám asi pěkně vymstilo, protože ani ne do měsíce jsme měli nové spolucestující ubytovány u nás pod kapotou a v kufru.untitled_131030_024 Pokračovat ve čtení „O myších a lidech .. jo a autech“

Těhotenské postřehy vol.2

Je na čase vás obohatit o mé další zkušenosti s těhotenstvím. Moje první postřehy jsem vám pospala v dubnu, kdy jsem byla skoro v polovině té dlouhé štreky. Víc než polovinu jsem si odbyla v Anglii a pak se přemístila zpátky do Čech, abych o ten můj skvostný závěr neošidila ani Matěje. Teď už se pomalu ale jistě blížím do finiše a i když všechno šlo hladce a jako po másle, najednou jsem skončila v nemocnici. Ráda bych vám popsala další ze zajímavých destinací, nějaký trek nebo doporučila nějakou aktivitu, ale mé myšlenky se už točí jen a jen kolem mého pupku, toho zázraku v něm a mém zdravotním stavu. Dnes si tedy dáme další várku těhotenských postřehů.

db512441c13ade728b50b7979fdb6e4e Pokračovat ve čtení „Těhotenské postřehy vol.2“