Dáme surfovačku?

Zdá se to tak jednoduchý. Plavíte se po hladině, počkáte na vlnu, třikrát zaberete, vyšvihnete se nahoru a už se jen vozíte.  To tak. V životě mě nebolelo víc tělo než po dvou hodinách úporného zápasení s vlnami. No, s vlnami jsem ani tak nebojovala, nebudu si moc fandit, spíš to bylo to, co z nich zbylo, ale bylo to bezva. Je to jako když se učíte jezdit na kole a po ujetí prvního metru bez držení rodičů voláte na všechno příbuzenstvo kolem, ptáte se, zda ten úspěch viděli a jste na sebe ohromně pyšní. Na surfu jsme poprvé i podruhé vydrželi něco přes hodinku a půl, ale povídat si o tom dokázali ještě týden a tak vám o tom něco málo povím i tady.

První poznávačka se surfem proběhla ve velice studených vodách kanadského Tofina. Tady jsme byli zabaleni do neoprenu od hlavy až k patě. Hned první boj svedete právě s neoprenem. Nejdřív proklínáte, jak strašně těsné to je, že musíte nejmíň půl hodiny dostávat nohy do bot. Jenže jak vlezete do té ledárny, voda se vám vlije do bot a rukavic a najednou začnete přemýšlet, zda příště nevzít ještě těsnější. Po asi nejzdlouhavějším oblékání na světě přišla rozcvička pro svaly na rukou, aneb dotáhnout surf na pláž. Normálně jsem na svoje bicáky hrdá, ale tentokrát musím uznat, že moje párátka táhla ten surf na posledních metrech už jen po zemi.

 

Jako absolutní nezkušenci jsme si na to svoje poprvé zaplatili instruktora. Ať se to neučíme s nějakými nešvary. Nejdřív jsme dali simulaci na písku a pak už skočili do vody a plácali se tam až do konce. Z Tofina bohužel žádnou fotku s úspěšným postavením na surfu nemám, ne že bych úspěch neslavila, už v Tofinu jsem slavila pár sekund slávy, ale neměl nás kdo vyfotit, jak jsme s nadšením pořád řádili ve vodě. Fotek máme habaděj ze Zélandu, kde jsme pořád surfaře jen pozorovali až si nakonec jeden taky půjčili a zkusili to znovu. Tady byla teplota vody o něco příznivější, tedy zápasit s botami a rukavicemi jsme už nemuseli. Co nás ale překvapilo, byly vlny. Byly až moc velký a mně to přišlo, že se častěji topím než surfuji. To se má tak, neustále jsme se dívali na předpověď a pořád nám nebyla dost dobrá. Matěj prostě chtěl mít pořádný vlny a ne že zas budeme sjíždět pěnu. Vlny jsme tedy vychytali, ale byly tak velký, že nás jen vysílilo se přes ně dostat. Já se přes ně nedostala, to ta moje párátka nezvládla, takže jsem zas sjížděla malý outsidery, ale naprosto mi to stačilo.

Pokud budete někde v surfařské oblasti, určitě si také jeden pučte. Je to sranda a zároveň pěkná makačka. Není divu, že surfaři mají pěkně vymakané tělo. Tohle je dokonalá posilovna. Řekla bych, že pro nás bylo výhodou, že oba umíme jezdit na snowboardu. Matěj přeci jen má více zkušeností, tak mu to šlo rychleji, ale i mně to trochu pomohlo bojovat s balancem. Ten se ukázal jako hlavní problém. Buď jsem stála o milimetr moc vpředu a zapíchla to špičkou do vody, nebo o pidikousek vzadu, špičku až moc nadzvedla a vlna mě předjela. Chce to trénink.

 

Moře není zrovna můj největší přítel a dost často mi nahání hrůzu, co všechno se může nachomýtnout právě pode mnou . Po pravdě na to ale s první vlnou úplně zapomenete, pak už jen máte starost jen o to, udržet se co nejdéle. Snad se brzy naskytne další příležitost a zas se trochu zlepšíme!

Vaše Ell

4 thoughts on “Dáme surfovačku?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.