Garibaldi lake a naše první stopování

Pokud mám udělat  žebříček nejoblíbenějších treků, které jsme v Kanadě šli, okolí jezera Garibaldi lake si určitě zaslouží být v nejlepší pětce. S celkem značným náskokem utekl všem účastníkům Assiniboine park, který zatím považuji za nejkrásnější místo, které jsem kdy navštívila. A snad ještě navštívím. Přinejhorším se tam pak jako zazobanou důchodkyni nechám odvézt helikoptérou (není to totiž až tak dostupná oblast a ten trek nám dal zabrat), no a pak budu moct v klidu umřít. Na druhém místě se s přehledem umístilo jezero Lake O’Hara, o kterém jsem psala nedávno. Jezero Garibaldi  se nachází nedaleko Vancouveru, ale s velikány ze Skaliských hor vedlo opravdu statečný boj. Co se mi zde nejvíce líbilo a jaké dobrodružství jsme zažili při našem prvním stopování na cestě zpět?

Třídenní výlet ke Garibaldi lake byl naplánován jako příprava na mnohem náročnější treky v Rockies. Matěj vzal přípravu tak zodpovědně, že si odrovnal koleno ještě než jsem začala s přípravou já. Díky Matějovu kolenu a super šnečímu tempu vzpomínám na výšlap jako na lážo plážo. Člověk se ani nezpotil a po 800ti výškových metrech jsme i tak jako jedni z prvních obsazovali místa v kempu u jezera. Nemůžu srovnávat s ostatními kempy, které jsou od jezera trochu vzdáleny, ale pokud sem budete mít někdy cestu, určitě stan zapíchněte tady. Tedy pokud vyrazíte dostatečně brzo a zbude na vás místo. Podesty na stan jsou zde udělány ze dřeva jako vyvýšený rošt. Když vás chytne přes noc slejvák, voda vás krásně podteče a podlaha u stanu zůstane krásně suchá. No a pak tu máme samozřejmě ten výhled na jezero samotné. Dávat si snídani nebo večeři v takovém prostředí je prostě paráda. A pozor, já můžu dokonce i říct, jak krásné je si tady i zaplavat! No, zaplavat… víte jak to myslím… dvě tempa a pak promrzlá až na kost vylézt ven.

Pokud jsem vám nedávno psala o tom, jak jsem statečně skočila do potoka a Matěj zůstal v šoku a na suchu, tak tady se mi to podařilo ještě jednou. Věřte mi, teplo nebylo. Mně teplo nebylorozhodně, ale když jsem do té ledárny ponořila nohy (jezero je zásobováno čerstvě chlazenou vodou z ledovce), nějak mě to celou rozpumpovalo a chtělo se mi do toho jezera skočit. Shodila jsem svršky, nechala spodky a z mola zahájila opatrný sestup do hlubin jezera. Dala tři tempa, začala se bát, že jsou pode mnou určitě nějaké  ryby, co rády ukusují palce, takže po třech tempech jsem chtěla vylézt zpět na molo. Jenže… Hekáním, jak jsem bojovala s tím úžasným osvěžením, jsem přivolala nějakého pána z povzdálí. Ten se rozhodl celou show pozorovat z blízka a jít mě náležitě podpořit. Matěj z toho měl docela srandu a rozhodl se celý tento legendární počin zdokumentovat, takže s foťákem stál u kraje a smál se mi, že nemůžu ven. Bylo mi totiž trapné vyhoupnout se na molo a vystavit v obdiv mé zmrzlé poprsí. Tak jsem se tak schovávala za molem, čekala a pán ne a ne odejít. Po pár nadávkách musel Matěj ukončit své posmívání, jít mi asistovat s ručníkem a vytvořit clonu. Snad vás neurazí tyhle přiložené fotky, ale tohle byl fakt počin! Já, která nemám ráda studenou vodu, jsem dobrovolně do jedné vlezla a nakonec tam zkejsla.

Druhý den jsme dali vstávačku na šestou, a když ještě většina spala, za naprostého ticha vyrazili na výstup k Panorama ridge a Black tusk. Bylo celkem zataženo, ale ve skrytu duše jsme věřili, že se to prostě protrhá. Modrá obloha na nás vykoukla v ten pravý okamžik. Když jsme začali stoupat k hřebenu nad jezerem jsme potkali několik svišťů. Tady jsme se doslova plazili po zemi, abychom je na té jejich stráži nevyrušili. Bylo to naprosto dokonalé až na jeden drobný zádrhel. Komáři! Jen jak jste se na chvilku zastavili, útočili na vás jak na transfůzní stanici. Uši, nos, žádné místo nezůstalo neprozkoumané, pokud jste si jej nezakryli. Tady jsme měli asi nejrychlejší pauzy na svačinu. Během pár minut jsme měli bagetu v sobě, možná i s nějakým tím proteinovým bonusem.

Po světlých okamžicích, kdy se obloha na chvilku roztrhala přišlo jedno velký mlíko a my neviděli ani na krok. Nic víc si člověk nemůže snad ani přát, když dorazíte na vrchol a chcete se kochat pohledem na blankytně modré jezero. Naštěstí tady foukalo tolik, že to odfouklo i všechen hmyz a my si mohli zalézt za kámen a dokončit naši svačinu. Stačila jedna sušenka a pak to přišlo. Mraky se rozestoupily a my tam práskali jednu fotku za druhou. Věděli jsme, že to je jen na chvilku a taky že bylo. Jasný pokyn pro sestup a vydání se k druhému vrcholu dne.

Black tusk je vyhaslý stratovulkán a jeho vrchol to jen potvrzuje. Krajina s horskými potoky, lučním kvítím a loukami se mění ve štěrk a černou strusku, která vás dovede až na samotný vrchol.  Bez hůlek bych se nahoru nechtěla škrábat. Uděláte krok v před a sjedete vzápětí zpět. Úplný vrchol je zakončen skalnatým výběžkem, kam se vyhoupnul jen Matěj. Sice už jsem trochu vytrénovaná z ferrat, ale bez jištění jsem si na tento horolezecký počin netroufla. Jedna paní se mě snažila možná trochu vyhecovat, že ona tam vylezla i těhotná, to na mě ale nemělo vůbec žádný efekt. Já si svoje hrdinství odbyla tím skokem do jezera. Pěkně jsem to tedy jistila ze spod.

Třetí den vstávačka s mlhou nad jezerem a pak už jen sestup k hlavní silnici. Na programu dne bylo stopování. Naše první. Řeknu vám, stoupnout si k té krajnici a zvednout ruku bylo hodně zvláštní. Když se v dáli zavětří blížící se auto, ruku hrdě napnete.Pak ale najednou nevíte, zda spíš nemáte hrát cool zkušeného stopaře a ruku jen tak laxně nahodit do vzduchu. Samozřejmě že to byla ze začátku sranda. Sázka byla jasná, kdo z nás dvou konečně nějaké auto stopne s tím, že se budeme střídat každých pár minut. Ale po půl hoďce a řídkém provozu mě to přestávalo bavit. Na mé přitažlivosti (po třech dnech v horách, nemyté hlavě a smradlavém tričku)to samozřejmě neubralo a nakonec jsem vyhrála a auto bylo moje. Jenže klučina jel jenom do Squamishe a nás čekalo druhé kolo. Posilnili jsme se ve fastfoodu a šli na to.  Tentokrát jsem vyhrála maximálně jeden vztyčený prostředníček od projíždějícího auta a nakonec měl štěstí Matěj. Zastavil nám pěkně nablejštěnej meďour a řeknu vám, že se zablácenym batohem a pohorkami se mi tam moc nechtělo. Pán byl ale místní, takže naše vyhlídnuté stopovací místo mu nedalo, aby nám nezastavil. Prý jsme stáli na pěkně blbém místě, tak že nás hodí aspoň za město, kde budeme mít lepší šanci. No kdo by to byl čekal, naše první stopování a máme to hned třikrát. Zvedáme tedy ruku naposled a už ani nevím, kdo stopnul auto tentokrát, ale poštěstilo se nám a na potřetí jsme konečně dorazili až do Vancouveru. No, to byl den!

Výlet parádní, příroda nádherná, počasí vyšlo a domů jsme nakonec taky dorazili. Co víc si přát!

Vaše Ell

4 thoughts on “Garibaldi lake a naše první stopování

  1. Náhodou jsem narazila na tento příspěvek. Článek moc hezký, ale co mě rozsekalo, jsou ty fotky. Ty jsou opravdu úžasné. Hrozně ráda bych také pořizovala tak pěkné snímky z dovolené, ale na to je zřejmě třeba pořádný foťák. Když jsem koukala na ceny objektivů, tak se mi málem protočili panenky. Tolik peněz do foťáku dát bohužel nemohu.

    1. Já bych neházela flintu do žita. Je to investice, ale pokud tě fotografování baví, určitě se vyplatí. Sama bych se nebála podívat i po fotobazarech, kde je cena často přívětivá a aparáty stále ještě se záruční lhůtou. My jsme takhle koupili jedno tělo a pár objektivů. Teď se díváme po nějaké menší verzi, abychom něco strčili jen do kapsy, tak koketujeme s myšlenkou koupit kompakt s výměnným objektivem, možná i přes bazar, abychom si to mohli dovolit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *