Tongariro a hora osodu Ngauruhoe

Březen je mým oblíbeným měsícem. Teploty rostou, pomalu ale jistě to začíná kolem nás kvést a taky si už více užijeme sluníčka, když se nemusíme vracet z práce za tmy. Vedle toho se pokaždé v březnu stanu zas o rok starší, což mi ale vůbec nevadí. Poslední roky prožívám naprosto úžasné chvíle a věci, o kterých jsem ani nesnila. Kdo by se tedy netěšil na takový další rok života?  No a neposledně je březen měsícem, kdy mě Matěj ulovil a taky požádal o ruku.  Takže připravte si kapesníčky, dneska to bude doják! Podíváme se na vrcholky sopek, kde jsem celá upocená a rudá po výšlapu překvapivě nečelila otázce, na jaký kopec vylezeme ještě ten večer, ale zda s ním budu chtít lézt do kopců po zbytek svého života.

untitled_140319_052-2

Tongariro crossing je jednodenní trek oblastí sopek Severního ostrova Nového Zélandu. Matěj o tom, jak zdoláme vrcholy všech sopek, mluvil už celé měsíce. Já jsem se sem taky těšila, ale že bych byla tak posedlá vylézt na každý kopec v okolí, to se říct nedá. Z toho jeho nadšení jsem však souhlasila, že se na vrchol hory osudu – Mt. Ngauruhoe(té sopky, kam Frodo házel prsten) nějak vyškrábu a zbytek uvidíme. Aby bylo všechno perfektní, počkali jsme si na lepší počasí a místo jednodenního crossingu jsem si zarezervovali chaty na třídenní trek Northern circuit.

untitled_140321_226untitled_140319_013untitled_140319_014-2

Brzy ráno jsem sbalili batoh a od vesničky Whakapapa vyrazili za naším prvním cílem, za sopkou Mt. Ngauruhoe. Z povzdálí  na nás dohlížela další sopka, v zimě oblíbené lyžařské středisko Mt. Raupehu, kam samozřejmě chtěl Matěj taky vylézt, ale nakonec se kolena postarala o své a od dalších výšlapů jsme si museli dát pauzu. V noci vydatně pršelo a tak jsme se ze začátku brodili přes potoky a brouzdali mokrou trávou, která přerůstala úzkou pěšinu. K první chatě to bylo jen několik kilometrů a tak jsme na chatě mohli hodit veget, já dát čajík (ano i v tom vedru jsem si čaj neodpustila) a doplnit energii. Nával turistů, kteří proudili na Tongariro crossing už opadl a my mohli vyrazit na výšlap vzhůru do oblak jen s hrstkou opozdilců.

untitled_140319_067-2untitled_140319_082

Do oblak to bylo doslova. Modrá obloha se bleskurychle zatáhla a v polovině výšlapu jsme už viděli jen před své pohorky. Naštěstí se nedalo zabloudit, prostě míříte vzhůru a doufáte, že to berete po té schůdnější straně. Sklon to je solidní a když k tomu připočítáme sopečnou strusku, která se vám neustále drolí pod nohama, vaše svaly dostanou pěkně zabrat. Na to, jak tohle vlastně budu slejzat dolů, jsem radši nemyslela. Když už jsem se konečně vyškrábala k nejvyššímu bodu a mohla se sklonit nad hlavním kráterem, byla jsem nakonec ráda, že tu jsem. Vždycky když se ocitnu v sopečné oblasti, má to hodně zvláštní atmosféru. Kolem vás vyvěrají sopečné plyny a pára. Zem je teplá a zbarvená do širokého spektra barev. Tohle ve mně vzbuzuje obrovitánský respekt (a taky strach, že to určitě nečekaně vybuchne a moje tělo pomalu ale jistě usmaží láva). A tak jsem seděla na vrholku této sopky a jen pozorovala tu energii přírody.

untitled_140319_099untitled_140319_157untitled_140319_054

Na vrcholku se vždycky doplňuje energie a během toho, co jsem si vychutnávala sušenku a jablko, jsem musela samozřejmě pokukovat po Matějovi, jestli nefotí až moc nebezpečně blízko okraje kráteru. To je to pak jenom: „Matěji, ale blíž už nechoď! Matěji, jdi dál od toho okraje! To já pro tebe dolů rozhodně nepolezu, klidně si tam umři! A brečet kvůli tobě taky nebudu, abys věděl!“  Já to umím zdramatizovat, to jako jó. Můj výstup ale přerušil zvuk, blížící se k nám. Sedíte na vrcholu sopky, kde široko daleko nic není a najednou začnete slyšet soundtrack z Pána prstenů, přesněji skladby doprovázející scény z Hobitína. Tohle nás opravdu pobavilo. Nějaký nadšený fanda celý kopec zdolával s repráčky na zádech  v doprovodu hudby z filmu. Na vrcholu zakřičel vítězné JOOOO a pak ještě celý kráter obešel dokola. Zajímalo by mě, jestli s sebou nesl i prsten, aby to mělo grády. Správce na chatě nám totiž vyprávěl, že spousty fanoušků s sebou nese i prsten, který pak symbolicky vhodí do kráteru. Mně samozřejmě nenapadlo nic jiného, než začít o celé této situaci vtipkovat a popichovat Matěje, jak to pěkně zařídil. Muzika v pozadí, teď ještě vytasit ten prsten. (Z takových vtípků člověk, který vás plánuje požádat o ruku, nadšením zrovna neskáče 😀 to jsem ale samozřejmě nevěděla)

untitled_140319_123untitled_140319_035

Když jsem si představovala, jak mě Matěj bude žádat o ruku, věřila jsem, že budu dojetím brečet, nebo že ten můj romantik vymyslí něco strašně neromantickýho, i když vlastně toužím po nějaké romanťárně.  No a teď tu přede mnou na vrcholku této sopky poklekl a s připraveným proslovem mě žádal o ruku. Já ze začátku koukala jak puk a pak jsem se jen smála od ucha k uchu. V hlavě jsem měla úplně prázdno a do toho jsem ještě přestala úplně poslouchat, co mi to vlastně říká. Byla jsem z toho doslova mimo, jen tak tak jsem zaregistrovala, že ten proslov skončil a jediný co ze mě vypadlo bylo: „To jako fakt?“ Jo, člověk si může plánovat všechno možný a pak z něj vyleze taková odpověď, za kterou by si dal hned facku. Vaše životní láska před vámi klečí, klečí i když jste upocení, neučesaní, v pohorkách a outdoorovém oblečení a z vás vypadne tohle 😀

Naprosto nejšťastnější absolvuju sestup dolů a je mi úplně jedno, jestli si vyvrknu kotník nebo odřu na strusce. Už plánuju, jak to všem řekneme, kdy že by mohla být svatba, koho pozvat, jaký šaty, znáte to 🙂 Pak si uvědomuju jak neuvěřitelně bude znít, až se mě někdo zeptá, jak mě vlastně manžel požádal o ruku. To víte, na vrcholu sopky na Novém Zélandu. No, to jen tak někdo říct nemůže, takže Matěj má určitě bod za originalitu.

untitled_140320_083untitled_140319_190

Tak to by byl ve zkratce můj příběh z hory Ngauruhoe.  Příště vám ukážu ještě zbylé fotografie z tohoto treku, kde se podíváme i na protilehlou sopku Tongariro a sopečná jezera v okolí. Pro dnešek bylo té romantiky až až 🙂

Vaše Ell

5 thoughts on “Tongariro a hora osodu Ngauruhoe

  1. Mně to přijde jako naprosto vysněný požádání 😀 Líbí se mi, když to člověk udělá na takovym zajímavým místě, ale přitom tak nějak normálně, žádný večeře při svíčkách, romantická plavba po řece nebo co. A věř mi, že bych reagovala na tuty stejně. Jestli se mi někdy tohle poštěstí, vsadím co chceš, že moje reakce bude „To si děláš prdel, žejo?“ XD Gratuluju a doufám, že svatba bude stejně cool jako požádání 😉

    1. Svatba už proběhla 🙂 A spíš bych to nazvala takovým vesnickým punkem 😀 ale mělo to taky grády!

  2. Tento krásný trek jsem taky absolvovala. V červnu 2012, nahoře už bylo mrazivo, jinak počasí vyšlo docela obstojně. Člověk se prochází po sopce (která je stále aktivní) a nechce tomu uvěřit! A žádost o ruku k tomu! 🙂 Ten můj mě o ruku požádal v kuchyni u trouby, když jsem pekla muffiny. Je fakt,že se o nečekaný zážitek tímto postaral ;).. no a nezapomenutelný.. asi taky 😀

    1. 😀 žádost u trouby mě pobavila a musím říct, že i tak je to originální a jak říkáš, nakonec i nezapomenutelné 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *