Nezapomenutelný výstup na Tofana di Rozes

Znáte ty věty pře smrti, co byli vždy v TeleTele? Velmi dobrým kandidátem by mohla být věta mého manžela: „A co řekneš dětem, až tady budeme někdy projíždět? Děti, tak támhle jsme s tatínkem lezli, ale na vrchol to dotáhnul jen tatínek, protože maminka to zabalila těsně pod..? Nebuď poseroutka a šlapej dál!“ Tak jsem šlapala dál a těch posledních sto metrů výšlapu se pro mě staly nezapomenutelným zážitkem. Každý výstup je svým způsobem určitě nezapomenutelným, protože výhled, převýšení a někdy i počasí, které musíte překonat, se vám zaryjí do paměti. Proč bude pro mě právě tento vrchol nadosmrti nezapomenutelným, bude proto, že jsem byla naprosto paralyzována strachem a bála se o život svůj, manžela a i všech ostatních, kteří netrpělivě čekali, až konečně pohnu nohama.

tofana di Rozes

Pro začátek je potřeba zmínit, že se bojím výšek a jsem hrozný poseroutka. Pokaždé si i v té nejbezpečnější situaci představím dvacet různých scénářů, které se mohou stát a i když nám nic takového nehrozí, začnu se bát už jen proto, že je tu ta jednoprocentní šance. S velkou jistotou tedy mužů říct, že pro mého manžela ty poslední metry výstupu byli naprostou rutinou a oba jsme situaci viděli naprosto odlišně. Tak proč vlastně vůbec někam lezu? Protože krásný výhled v údolí nenajdete a ráda bych svoje hranice zas  trochu posunula. Ten hlavní důvod je také můj manžel, kterému pud sebezáchovy naprosto chybí a já se snažím z některých jeho zálib udělat i ty svoje. A tak se stalo, že jsem s ním začala lézt ferraty. Vždyť se vám přeci nemůže nic stát, jste celou dobu jištění a v některých pasážích si ještě můžete pomoci žebříky a kramlemi, že? Na to vám řeknu, že mám v hlavě pěknou várku scénářů, co se vám při tom jištěném pádu může stát a kdo by se nebál, že se pořádně otluče?

Tofana di Rozes       Tofana di Rozes

Tahle ferrata však byla jiná a naprosto pohodová. Hodně se lezlo po římsách, strmější pasáže měly vždy nějaké ty skulinky, za které se dalo chytit a vzepřít. Poslední úsek, kde máte pod sebou jen propast byl naprosto úžasnou tečkou výstupu, avšak ani v této pasáží jsem se vůbec nebála, protože sklon a struktura skály mi dávali jasnou zprávu, že případný pád bude jen s odřeninami. To, co však bylo mimo můj plán, byly pasáže se sněhem. V pokročilém stadiu léta zde sníh nenajdete a je tu jen krásná pěšinka, kterou se přiblížíte k dalšímu úseku. My jsme měli to štěstí, že tyto úseky byly pokryté sněhem, který byl na povrchu po ránu krásné namrzlý, takže špatný krok by mohl skončit uklouznutím a během sekundy byste si to svištěl dolů po svahu až k římse skály (opět, můj manžel by na to pohlížel jako na naprosto bezpečný přechod po sněhu). Poté, co jsem tohle všechno překonala, jsem se ocitla na konci ferraty a můj manžel měl tu čest prohlásit již zmíněnou větu a vyhecovat mě k pokračování na samotný vrchol. To už měla být jen procházka bez jištění. Jenže…Hned při prvním přechodu sněhu pán před námi uklouzl a měl sakra velký problém se dostat zpět. My jsme nemohli nijak pomoc, takže jsme jen koukali a doufali, že se nakonec vyškrábe zpátky. Vyškrábal, já měla málem infarkt, ale pokračovali jsme dál. A protože jsem už po sněhu nechtěla jít, snažila jsem se vyhlídnout nejlepší trasu jak se dostat nahoru, což byla chyba, protože jsem pak nemohla nadávat na ostatní, že to debilně vybrali. Mohla jsem tak  nadávat jen sama sobě, že jsem to chtěla obejít víc z leva a tím jsem nás zavedla na jižní stranu svahu, kde se to pod roztékajícím sněhem všechno drolilo a štěrk po kterém jsme šli se nám sesouval pod noha. To mě naprosto paralyzovala a v jednom okamžiku jsem už nebyla schopna udělat ani krok navíc. Ať už jsem chtěla sebevíc udělat krok vpřed, kolena se mi klepaly tolik, že to vyčerpalo všechnu moji energii a já se nemohla hnout. Nakonec jsem se asi po několika minutách hnula, mě to ale připadalo jako hodiny.

Tofana di Rozes Tofana di Rozes

Při mém posledním kroku jsem si strašně oddechla, že jsem konečně nahoře a pak se jen rozbrečela, jak mi bylo špatně. Nakonec jsem to tedy opravdu dala až na vrchol, ale je to také poprvé a snad naposled, co musím říct, že mi ten výhled, ani cokoliv jiného za to nestálo. Dali jsme tatranku a museli to všechno sejít dolů. To už jsem však zvolili opačnou stranu hory.

I přes všechno, co se odehrálo v posledních metrech výstupu, bude feratta Tofana di Rozes patřit mezi jedny z nejhezčích, které jsem kdy lezla. Na vrchol se však znovu vydám jen v tom případě, že nebude nikde široko daleko známka sněhu a mě se už pomalu z paměti vytratí, jak hrozně že mi bylo.

Vaše Ell

0 thoughts on “Nezapomenutelný výstup na Tofana di Rozes

  1. Jaktoze nevim, po tolika letech, ze se bojis vysek?!:D Ale clanek supr a uprimne zavidim! Mě tohle hrozne laka, ale nikdy jsem nikam nelezla a ni nemam v okoli nikoho, kdo by me to naucil:-( Ta posledni fotka je uplne peckova, ale viset tam takhle a podivat se dolu, tak bych si asi taky ucvrnkla strachy!:D

    1. To bude tím, že jsem o tom sama nevěděla, dokud jsem nebyla na skále strnulá strachy. Ale pomohl mi hodně lanový park, který mě aspoň ujistil, že ten sedák mě tak nějak udrží. 🙂

  2. Ahooj Ell, jsi hrozně dobrá, že jsi nakonec všechno zvládla! 🙂 Já začala lézt ferraty taky tento rok, ale chytlo mě to natolik, že jsem začala lézt po skalách, chodit na stěnu… Akorát ferraty z těch tří zmíněných aktivit považuji za nejnebezpečnější. Spadnou do ferratového setu bych fakt nechtěla… Jaká byla tahle ferrata obtížnosti?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.