Den v Berlíně

Už to bude nějaký ten týden, co se chystám sepsat článek o našem výletu do Berlína a neustále to odkládám. Je tolik věcí, které vás při procházení si tohoto města doprovází, tolik myšlenek, vzpomínek, příběhů, smutku, štěstí i radosti, že prostě nevíte čím vůbec začít a jestli se vůbec do nějakého tématu pouštět. Vezmu to tedy po pořádku a to naším zmateným příjezdem, kde jsme bloudily kolem nádraží a já musela oprášit svých pár německých slovíček.

Berlin-IR_150801_205

(Fotografie budou netradičně infračervené, protože jsem s sebou neměla jiný foťák)

Tady začíná jeden z těch příběhů, kdy Eliška opět absolutně podcenila přípravu. Se Student Agency jsem se najezdila do Brna až až a tak by člověk očekával, že jsem se z toho dostatečně poučila. Po těch čtyřech letech našeho společného cestování se snad ani jednou nestalo, že by jim šla pořádně wifina. Naivní Eliška si však myslela, že po třech letech, kdy jsem byla v zahraničí, možná nastal v autobusech nějaký pokrok (když už wifina bez problému frčí i v letadlech, tak proč né v autobusech, že?).  Plán byl tedy takový, že mapy a dopravu po Berlíně nastuduju v autobuse ještě než dojedeme k hranici a pak se až do Berlína budu nahlas smát u pár epizod Přátel jak za starých časů. Wifina samozřejmě nešla, což znamenalo víc epizod Přátel. To mi vůbec nevadilo, ale holky byly trochu nervózní,  nevěděly jsme totiž, jak se dostat k našemu ubytování. Nezbývalo než doufat, že na autobusovém nádraží budou nějaké informace, mapa nebo cokoliv, co by nás nasměrovalo k nejbližšímu vlaku/metru. Nejen že nic takového široko daleko nebylo, ale i většina lidí, které jsme stoply neuměla anglicky. Tak jsem musela zapátrat v paměti a zeptat se v němčině. Jedna věta mi trvala asi hodinu takovým tím stylem – My… ehmmm… hledáme… ehmmm … vlak… v… teda do.. ehmm .. do centra. Pak nastala druhá fáze, jak koupit jízdenky. Vystáli jsme si asi desetiminutovou frontu v trafice, abychom zjistily, že neberou karty. Paráda. Vysypeme všechny drobáky, který máme a jen tak tak nám to dá na tři jízdenky. Nastoupíme do vlaku a konečně jedeme směr naše ubytování. Jenže po pár minutách se ozve hlášení v němčině a všichni na další zastávce vystupují. Do vlaku ale pár lidí i nastoupí, tak vůbec nevíme, co dělat. Za chvilku se vlak rozjede opačným směrem a my zase jedeme zpět k nádraží. Na příští zastávce vystoupíme a hledáme někoho, kdo by nám vysvětlil, jakým vlakem můžeme jet, abychom nejezdily tam a zpátky. Najdeme správný vlak a pomalu nastupujeme, tak pomalu, že se za mnou zavřou dveře dřív, ještě než nastoupí i Dorothy. Té můžeme tak maximálně zamávat. Na další zastávce vystupuju, zkontroluju vlaky a nechám Marianne na zastávce a vracím se pro Dorothy, aby náhodou nijak nezmatkovala (další vlak měl jet až za 20 minut). Marian jsem nařídila aby se ani nehnula a počkala na lavičce, že za 20 minut jsem zpátky. Dvě Keňanky bez orientačního smyslu ztracené v Berlíně, to fakt nechceš!  Vyzvedla jsem tedy Dorothy a pak jsme už konečně všichni jely správným vlakem až do cílové stanice. Tahle šaškárna nás zdržela hodinu a když připočteme i zpoždění autobusu, byly jsme zralý tak akorát do postele.

Berlin-IR_150801_096

 

Berlin-IR_150801_015

První den jsme si tedy důkladně prohlídly spousty vlakových souprav, druhý den naše kroky mířily k East Side Gallery, od Alexanderplatz k Berliner Dom, přes Unter den Linen k Braniborské bráně, Reichstagu, památníku holocaustu a nakonec až k Postdamerplatz. East Side Gallery je místem, kde se střetnete s nedávnou historií a zajímavými uměleckými díly. Pro ty co nevědí, East Side Gallery je úsek s největším souvislým zbytkem Berlínské zdi. Malby na zdi byly k výročí 25 let od pádu zdi zrekonstruovány a musím říct, že mě po necelém roce překvapilo, jak někteří takovou památku dokážou znehodnotit. Ať už je to pro mě nepochopitelným sprejováním tagů nebo vyrýváním jmen do zdi. Kdyby tam zůstaly i ostnaté dráty, vsadím se, že by na nich visely zámečky. A tak mě nepřekvapilo, že se před několika týdny objevila zpráva, že East Side Gallery bude oplocena. Jaká škoda, ale když se k takovým věcem neumíme chovat… :/

Berlin-IR_150801_026

Berlin-IR_150801_030Berlin-IR_150801_018

V Berlíně jsem byla podruhé. Poprvé jsem se sem vydala s mojí střeštěnou partou kamarádek a možná i proto jsem si Berlín zamilovala. Byl to parádní výlet, kdy jsme si užívaly každé místo. Nezapomenu, jak jsme se fotili u památníku holocaustu a jak moc se mi to místo líbilo. Není to absurdní? Památník holocaustu a my jsme se tam zvesela fotili a pózovaly na jednotlivých kvádrech. Teď se za to stydím. No, očividně jsme nebyly jediní. Teď už je památník hlídán a na nevhodné chování jste upozorněni. Tento rok jsem to ale prožívala úplně jinak. Nejsem zrovna člověk, který by se vyžíval ve čtení o holocaustu a návštěvách míst s tím spojené. Přečetla jsem tři knížky, viděla jeden dokument a navštívila židovský hřbitov v Praze, všechno mě to akorát rozbrečelo a bylo mi z toho špatně. I přesto jsem se rozhodla navštívit museum u tohoto památníku. Zase jsem si pobrečela a zase mi z toho všeho byla na nic. Ale co bylo ještě horší je, že mi to hrozně připomínalo všechno, co se kolem nás poslední dobou děje. Všechny ty názory v diskuzích.. kde ty lidi berou tolik hněvu vůči ostatním?

Berlin-IR_150801_188

Nemůže být nic trefnějšího, než co jsem viděla v Berlíně.  To, jak některé oddělovala od přátel a rodin masivní zeď a jiný režim, nebo to, jak příšerné následky má vyvolávání strachu vůči jinému náboženství a rase. Nebojte, nijak dál tohle téma rozvíjet nebudu, těch názorů je kolem nás až až. East Side Gallery a památník  holocaustu jsou pro mě v Berlíně Must-see a tím bych i pro dnešek skončila.

Vaše Ell

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *