Nejtěžší rozhodnutí v životě

Pro mě doposud to nejtěžší rozhodnutí v životě. Rozhodnutí, zda se vzdát svého snu, příležitosti budovat kariéru, vzdělávat se a posunout se dál. Konečně totiž přišla nabídka s velkým N, na kterou bych bez váhání kývla. Před rokem. Od té doby se ale změnilo spousta věcí, teda alespoň dvě důležité a teď, když přistála v mé mailové schránce Ta Nabídka!, musela jsem říct ne.

Je strašně těžké říci něčemu vysněnému ne. Dát sbohem a šáteček tomu, za co jste strašně dlouhou dobu bojovali. Na druhou stranu je ale mnohem snazší si konečně přiznat, že jsem matkou! Přiznat si, že jsem se rozhodla být matkou, ale ve výsledku pořád pokukovala po příležitosti, jak z hlavní role přeskočit jen na vedlejšák. Popravdě jsem do této chvíle chtěla předat otěže Matějovi, převzít tu roli živitele, být tím „chlapem“ v rodině. Přišlo mi hrozně nespravedlivé, že se my ženy musíme rozhodnout mezi kariéru nebo dětmi (což samozřejmě neplatí pro všechny profese). Celý rok v Anglii jsem pracovala v prostředí, které mě naprosto přesvědčilo, že na děti v tomhle odvětví není nikdy vhodný čas. To je prostě projekt sem, projekt tam, jeden velký závazek a grant. Moje kolegyně měly 30+. Některé neměly děti ani přítele, všechen čas věnovaly práci a vlastně nic jiného jim ani nezbývalo. Pak tu byly ty, které přítele měly, ale myšlenky na dítě rozhodně ne. Moje vedoucí byla pro mě už extrém, ta se rozhodla děti prostě nemít a podřídit vše kariéře. Kolegyně z Nigérie nechala tři děti doma a odstěhovala se na rok do Anglie, aby si dokončila doktorát. Jiná kolegyně si neustále stěžovala, jak jsou její děti pořád nemocné a jak je těžké to zvládat.

Asi jsem všem chtěla dokázat, že já to zvládnu všechno. Dítě i ten doktorát. Nikdo mi ale neřekl, jak všechno dlouho trvá. Výběrová řízení byla vždy na několik měsíců. Přihlásila jsem se na dvě pozice, které jsem ale nakonec odmítla a půl roku bylo fuč. Další půlrok mně toho moc nenadchlo a ten poslední půlrok jsem jednala už jen s jednou laboratoří. S tou vysněnou a naprosto nejvíc ideální. Byl to dlouhý boj, který by pro mě skončil happyendem.. Kdyby se ale nezměnilo hned několik věcí. 1) Matěj se ve své práci opět posunul trochu dál a tuto pozici už nechtěl opustit. Střídačka na rodičovské už tedy nepřipadá v úvahu. 2) Maty vyrostl, je z něj uličník, který pořád něco žvatlá, zkoumá nebo boří. Je v období vzdoru, kde ta výchova není nejjednodušší. Zároveň ale také už moc dobře chápe, co mu člověk říká, komunikuje, předává svou radost a lásku, vyžaduje si pozornost a společnost. Je to prostě můj malej vzteklej roztomiloušek, který mi dělá radost a starost každý den.

Když jsem Matějovi o té nabídce řekla, myslela jsem si, že se to téma smete hned ze stolu. On ale najednou nadhodil úplně jinou variantu. Variantu, která mě sice napadla, ale radši jsem nad ní nechtěla přemýšlet. Jedinou možnou variantou bylo, že bych já byla ve Švýcarsku a Matěj v Čechách. Neváhala bych, náš vztah tohle všechno vydrží. Však jsme si spolu prožili dva roky odděleně, když jsem sudovala ve Švédsku a taky jsme to zvládli. Teď už na to ale nejsme samy dva. Je tu ten malý tvor, který by musel pendlovat mezi námi. Jak kdyby byl z rozvedené rodiny. Jednou u mě, jednou u táty. A to prosím tři roky!

Od té doby, co mi ležela nabídka v mailové schránce, jsem si každé minuty s Matym vážila víc. Úplně jinak jsem vnímala jeho obětí, jeho radost a zvědavost. Moc dobře si totiž uvědomuju, že přesně tohle je ta cena, kterou bych musela zaplatit. Že bych přicházela o spoustu milníků, drobných i větších pokroků nebo úspěchů. Zároveň jsem ale nechtěla bez delšího rozmyšlení zavrhnout můj sen. Takže jsem propočítávala, na kolik by mě přišla chůva, jestli by nám zbyly peníze na stavbu baráku, jak bychom to udělali s dovolenou atd. Když jsem Matyho odpoledne uspávala, tak jsem si sem tam pobrečela, že bych o tohle musela přijít, pak se hned propleskla, že kde jaká žena ve světě pracuje už od jednoho roku dítěte, ne-li dřív, takže jsem si zas šla pročíst popis projektu a zasnila se, co všechno bych mohla dělat, představila si, jaká by to byla paráda a kolik času v laboratoři bych musela strávit. To mě přivedlo zpět k posteli Matyho a ubulené matce Elišce.

Nemám vůbec vysoké rodičovské ambice, nemusím mít doma malého Alberta Einsteina, Baraka Obamu nebo Usaina Bolta (ty sprinterské vlohy na to má :D). Jediné, co chci, je vychovat slušné dítě, které může být klidně prodavačem nebo popelářem, hlavně když bude spokojené a bude dělat to, co ho baví. Může se to zdát jako skromný cíl, ale když vidím, jak si Maty hájí své hračky, vzteká se a vzdoruje, tak mi ta výchova přijde jako nejtěžší věc na světě. Kam se hrabe kultivace těch nejchoulostivějších bakterií.  Když jsem se tedy jednou sama dobrovolně rozhodla stát se matkou, tak chci být tou nejlepší. Mít druhý domov ve Švýcarsku a být matkou jen dva týdny v měsíci by byl velký krok vpřed v mé vědecké kariéře, ale taky velký krok do neznáma, ne-li zpět v té rodičovské.

Rozhodně a definitivně jsem se po skoro 20 měsících s Matym rozhodla být “jen“  matkou.

Takže tak. Tím se uzavírá jeden velký rok neustálých otázek, jak to vypadá s mým doktorátem a stěhováním do zahraničí.  Neházím ale flintu do žita. Mých posledních 8 let života je naprosto úžasná jízda. Všechno do sebe krásně zapadá a navazuje, že si někdy říkám, jak úžasné to je a že bych měla být za to všechno mnohem víc vděčná. Našla jsem to největší štěstí mého života, je po mém boku, co víc, je zdravé a dělá mi jen a jen radost. Je to moje rodina!

Asi bych měla přestat vymýšlet kraviny a prostě si to užívat, ale to bych nebyla já. Takže nebojte, už mám tisíc záložních plánů a další velké sny. Tím největším je ale stále pořád ten jeden, jak s Matějem, s dětmi a jejich dětmi grilujeme, je nás plná zahrada a je nám prostě fajn.

Vaše Ell

4 thoughts on “Nejtěžší rozhodnutí v životě

  1. Eliško,
    vím, o čem mluvíte. Prošla jsem si oběma variantami a nemůžu říct, že některá byla lepší nebo horší. Každá měla svá pro a proti, a každá mi dala mnoho. Dnes už vím, že vzdělávat se a posouvat se není o kariéře, ale o tom, jestli člověk chce nebo ne. Vzdát se svého snu určitě nebylo jednoduché, ale věřím, že v životě na Vás čeká spousta jiných, které si určitě dokážete splnit. Přeji, ať se Vám daří!

  2. Eliško, podle mě jsi udělala dobře, příležitostí určitě bude ještě spousta, až Maty vyroste. Pohybuju se ve vedě už pár let, hodně holek u nás na katedře odkládalo mateřství kvůli doktorátu včetně mě a jak rády by teď vyměnily titul za zdravé dítě. Nemusíš se vzdávat svého snu, věřím, že takových příležitostí určitě bude ještě hodně, i když třeba s jiným kmenem bakterií 🙂 Čas s Matym ti nikdo nevrátí, za to žádný titul nestojí.

    1. Kačko, díky za reakci a podporu 🙂 Já v ty další příležitosti pevně doufám! 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.