2. den v Maroku – Ouarzazate a Ait Ben Haddou

Druhý den naše cesta vedla do Ait ben Haddou. Pro mě nejhezčí Kasbah, který jsem viděla. Hliněné stavby obklopené hradbami dříve poskytovaly lidem ochranu před nájezdníky, nyní jsou domovem už jen pár rodinám. Ait Ben Haddou byla láska na první pohled, hned se zařadil na vrchní příčku toho nej z Maroka. Nikoho tedy nepřekvapí, že tahle ukázková jihomarocká architektura je zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO nebo že se zde natáčelo hned několik scén z Hry o Trůny.

Vstup do pevnosti je zdarma, pokud ale máte čas, stojí za to si ve vesnici najmout místního průvodce. Když se zde rekonstruoval most, nedalo se k vesnici dostat jinak než broděním nebo si zaplatit oslíka na převoz přes řeku. Prostě se tu s tím nepářou, buď koukej smočit nohy, nebo zaplať 🙂 Prostě nějaká provizorní lávka nebyla potřeba.

S klukama jsme zastavili hned na první vyhlídce od Ouarzazate. Pod námi na políčku to šlo jednomu Maročanovi pěkně od ruky a se svou modrou tunikou pěkně ladil k zelené oáze u města. Přiznávám, že jsme tu zastavili nejen kvůli tomu, že je to nejlepší místo široko daleko, ale i protože jako správná matka jsem okamžitě dupla na brzdu, hned jak se vynořilo několik hrbů za kopcem. Měla jsem příležitost Matyho poprvé seznámit s velbloudy, které neustále obdivuje u bráchy v kalendáři. Dokonce se na náš playlist dostala už i Dáda Patrasová díky velbloudovi, který pokousal Bohouše a půjde tak do guláše (ne Bohouš, ale velbloud). To si fakt pusťte, Dáda se s textem vůbec nepáře. Ale zpátky do Maroka. Pánové od velbloudů nás samozřejmě přemlouvali (čti-chtěli nás oškubat), abychom se s dětmi svezly. To ale nebylo nic pro mě. Maty by radostí z velbloudů nejradši snědl celou Saharu a hned si je odvážně šel i pohladit.  Kdyby ale došlo na jízdu, mistr poseroutka by chtěl do dvou sekund dolů a v náruči by se mi mrskal jak ryba na suchu. Radši jsme tedy zůstali nohama na zemi.

 

Další zastávkou byla brána na Saharu a taky marocký Hollywood Ouarzazate. Plán byl jasný, najíst se, navštívit Kasbah v centru města a vyrazit opět na cestu. Jídlo bylo výborné, výhled z terasy restaurace ještě lepší. Kuskus a tajin sklízel chválu nejen u nás, ale i u dětí. Bohužel jsme se začali utvrzovat i v tom, že v Maroku dokážou lámat rekordy v počtu hodin nutné pro přípravu jídla. O tom ale víc v příštím článku o Agadiru, kde jsem z jejich rychlosti už úplně šílela (s dětmi prostě nechceš čekat na jídlo déle jak půl hoďky). Kasbah jsme si tentokrát prohlédli i zevnitř, vstup za symbolických 20 MAD. V nejvyšších místnostech ve věžích jsou krásné mozaiky a zdobení oken. Jinak ale uvnitř není vůbec ale vůbec nic. Úplně prázdno, holé zdi, desítky schodišť a slepé uličky. Hledat cestu zpátky nám docela zamotalo hlavu.

Jak už jsem psala výše, Maroko vám může být také povědomé díky filmům Indiana Jonese, Gladiátora, Prince z Persie nebo Hrou o trůny. V Ouarzazate je velké filmové studio, kde vám rádi ukážou různé kulisy filmu XY, o který se opírala filmová hvězda A společně s hvězdou B. Víc bych od toho neočekávala, ale i tak mě trochu mrzí, že jsem neměla čas si nastudovat, kam se vydat po stopách Daenerys 😛

Odpoledne jsme si to už autem drandili přes měsíční krajinu. Nikde ani živáčka, sem tam nějaká palma, pak 30 kilometrů nic, hodně kopcovitá krajina a jedna dlouhá táhlá silnice. Kluci to částečně prospali. Celkově ten náš úplně nejdelší přejezd (4,5 hodiny) zvládli na jedničku. Teda až na samotný závěr. Zaprvé jsem asi dvacet kilometrů před cílem dostala pokutu. Druhou. Ano, druhý den, druhou pokutu. Brambor ze sedačky už křičel hotoňoňo a Maty už měl namířeno ven z auta. Zklamání přišlo s dalším nastartováním. To nastartovalo i Matyho emoce, takže dojezd byl za slušného křiku. Situaci zachránil pes hned u vchodu do hotelu a fontány na každém kroku. Ocitli jsme se totiž v marocké pohádce. K večeři jsem si dala Tajin s karamelizovanou cibulkou, švestkami a mandlemi. Ohňostroj slasti pro mé chuťové pohárky. Zaručeně musím dohledat recept a připravit si to doma! Maty pořád koukal do korun stromů a křičel mňam mňam. Těžko jsem mu vysvětlovala, že ty pomeranče jíst nemůže. Radost měl ale i z popadaných nedozrálých citrónů, které by nejradši naházel do bazénku. Druhý den mohli kluci potrápit a nakrmit želvy. Pan majitel/správce Mustapha kluky vzal i za slepicemi a já se jen modlila, aby Maty nešel přehazovat hnůj s jedním z pracovníků. Mustapha byl naprosto skvělý hostitel, bohužel ale neuměl anglicky, takže Kája musela oprášit středoškolskou francouzštinu a já jen přikyvovat. Jediné, co umím říct, je jak se jmenuju, křída, béžové auto a hledám východ. Takže nic moc zásoba na pokec. Mrkněte na fotky a na jejich stránky .)

 

Příště vyrazíme konečně i k moři do surfařské oblasti nad Agadirem.

Vaše Ell

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.