Okolí Tirany: autem k jezeru Boville a lanovkou na vrchol Dajti

Bloudění hlavním městem Albánie a naše dva výlety do blízkého okolí Tirany budu mít v živé paměti asi nadosmrti. Občas to byl strach o auto, nervy jestli dojedeme dřív, než se děti ubrečí k smrti nebo infarkt z horkokrevných albánských řidičů. Ne, dneska nebudu barvitě popisovat přírodu Albánie, ale budu se vám snažit vylíčit naše autopříhody, které jsme u Tirany zažily.

Začneme pěkně od začátku, tedy naším příjezdem. Od jezera Ohrid, kde jsme strávily naprosto perfektní dopo/odpoledne, jsme se přesunuly do víru města Tirany. Přímo ve městě jsme měly sjednané ubytování.  Mělo to být dvě a půl hodinky jízdy, což je už hraniční čas, který nám byly děti v autě schopné tolerovat. Všechno je vždy naplánované tiptop, takže nás vůbec nepřekvapilo, že když se minula cedule Tirana, děti se vzadu začaly ošívat a jejich intenzita řvaní pomalu gradovala společně s naším vjezdem do centra. Sice to byl úplný okraj centra, ale špička nás neminula. Horor v podobě albánského masakru nedodržovaní všech silničních pravidel mohl začít.

Tohle si  vyžadovalo hodně soustředěnosti a oči nalepené na předním skle.  Po většinu jízdy jsem jen nevěřícně koukala.  Zprava nebo zleva, všichni byli v tu chvíli jen magoři, kteří se přede mě cpali z vedlejší silnice, div nám neodřeli auto.  Autem lítala ostrá slova (ještě že ty děti tomu ještě nerozumí) a adrenalin byl v žilách natotata. Takhle to bylo na každé křižovatce, kdo z koho. Silnice o dvou pruzích měla najednou čtyry, v jednom odbočovacím pruhu stály hned auta dvě vedle sebe, no mazec. Kruhový objezd byl pro mě jedním velkým zmatkem. Heh, možná by pomohlo, kdybych věděla, že vnější pruh je jen odbočovací. Já samozřejmě jela celou dobu ve  vnějším pruhu, připosraná, že bych z toho druhého už nikdy nevyjela. Auta na mě troubila o sto šest a já si to směle štrádovala po kruháči dál. Pak kdo je tu magor 😀 A samozřejmě jsem ve své nevědomosti nadávala všem okolo, že mi tam vjíždějí a proč se tak diví, že jedu dál, když mám přednost 😀

Když už jsme konečně dojeli k odbočce z hlavní tepny města, která měla vést už jen minutu k našemu baráku, zarazila nás jednosměrka. Tak nic, jely jsme dál. Na další odbočce jsem hodila blinkr a bum další jednosměrka. Navigace to vůbec nedávala, minuty dojezdu opět naskakovaly a my se tak dostaly někam do Prčic, kde jsem se to snažila bočními uličkami otočit zpět. Tady ale přichází adrenalinový zážitek číslo dvě. Představte si úzké italské uličky, které vedou brutálním sklonem nahoru a dolů. Máte? Tak teď do nich namiřte granát a máte výslednou podobu albánské silnice.  Polovina vozovky se vozovce nepodobala ani náhodou, spíš úplně chyběla. Díry, že byste na nich kolo nechali, nebo spíš celé auto. Po deštích by se v nich dalo rybařit. Chodníky samozřejmě nikde, takže nejen že se vyhýbáte nevyhnutelnému, ale do kopce vás brzdí všudypřítomní místní. A že by jako uhýbali, když jedete, to jako ne. Noha s plynem byla do kopce na podlaze a naše formule nás živé vytáhla až do ulice, kde mělo být naše ubytováním. Tramtadadáááá… a tam nic. Rozestavěné baráky, žádné cedule, ani noha kolem. Před námi byla jen silnice nesilnice zpátky dolů. Auto jsme nechaly na kraji a vylezly ven na obhlídku. Kája vzala dítě a zmizela v nějakém z baráků. Ta se zeptat o radu místních rozhodně nebojí a tak po pár minutách vylezla ven se slovy: „Hoši říkali, že už tam skoro jsme. Tady dolů, pak doprava a pak zase doprava.“  Znovu jsem tedy zalezla do auta, které zatím vše přežilo, a konečně dojela do cíle. Neměla jsem už ani sílu přeparkovat auto. Prostě jsem ho nechala na ulici a jen doufala, že ho tam ráno najdu.  Napsala bych, že jsem pak už jen padla do postele vyčerpáním, ale asi ani nemusím připomínat, že s dětmi ta dovolená moc dovolenou není. Nejdřív jsem musela ještě vynosit všechny krámy z auta, nakrmit malýho, vykoupat ho, navečeřet se a pak jsem konečně mohla zalehnout.

Druhý den mě čekalo to samé, s tím rozdílem, že jsme tím peklem jely hned dvakrát. Ráno na druhou stranu k jezeru Boville a pak zase zpátky přes celé město směr další destinace v Albánii. Při pomyšlení na to jsem se do rána div neosypala: D

Ráno nás pohostili úžasnou snídaní. Po zdolání croissantu jsem se  nabitá energií rozhodla, že mě v ulicích nic nerozhodí. Už mě nepřekvapovaly všechny ty díry připomínající lomy na Mostecku, ani slepice, které místní prodávali u krajnice. Prostě jsem mířila dál za město podle navigace. Jenže cesta se opět zhoršovala a nakonec jsme skončili právě díky navigaci opět v nějaké díře na okraji města. Tady byly jen nezpevněné cesty. Pod jedním kopcem jsme zastavily a nechaly předjet auto za námi s tím, že to nejspíš otočíme a naši cestu k Boville lake prostě vzdáme. Auto před námi ale zastavilo a nějaký pán si to z něj vykročil k nám. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Jen jsem se zeptala Káji, jestli nás mám radši zamknout. Z pána se ale vyklubal sympaťák, který nemohl uvěřit vlastním očím, že se dvě matky s dětmi vydávají právě k Boville lake (nechápal, co tam chceme vidět). A vůbec, byl v údivu, že jsme se vydaly právě do Albánie a manžele jsme nechaly doma. Samozřejmě nám potvrdil, že tahle cesta by byla pro naše auto sebevražda, že se máme vydat po jiné. Ta by měla být v lepším stavu. Se slovy „You really have adventure spirit“ se s námi rozloučil a my auto otočily zpátky do města. Navigaci jsem vypnula a řídila se jen podle mapy v telefonu. Cesta nebyla ideální, ale na albánské poměry jedna z těch lepších polňaček.

Nakonec jsme k jezeru opravdu dorazily a ještě že tak. Byla to nádhera. Hora tyčící se nad přehradou mi připomínala svými kolmými stěnami a tvarem Mitre Peak na Zélandu. Barva vody byla neuvěřitelná. Teplo bylo ubíjející. Voda ani ne tak studená. Dokonce i Matyášek tam se mnou vlezl. Co však tak trochu kazilo ten krásný zážitek odtud, byly odpadky povalující se kolem cesty a podél celé té miniaturní plážičky. Znamenalo to tedy, že jsem z Matyho nemohla spustit zrak, jinak by měl hned v jedné ruce obal od sušenky, v druhé petku a  vše by korunovala pusa plná vajglů.

Cesta zpátky do města a k lanovce  Dajti express už byla bez komplikací. Koupily jsme dva lístky nahoru a nechaly se vyvézt pod horu Dajti. Podle všeho se mělo dát vylézt až na vršek, tak jsme se vydaly po značené stezce vzhůru. Ta ale postupně ztrácela na značení a místo nahoru se rozdělila do stran po vrstevnici. Nakonec jsme odbočily vpravo, kde se však nevystoupalo ani o metr. Šlo se jen lesem a tak po dvaceti minutách a dvou cedulích značící vojenské pásmo, jsme se radši otočily zpět. Na co byl docela vtipný pohled u lanovky, tak to na atrakci v podobě střelby ze vzduchovky na plechovky v ohradě s kravami. Jako by člověk dostával na výběr z živého i neživého terče. My jsme si samozřejmě nezapomněly dát oběd v restauraci a pokochat se výhledem na město. Takový jinde v Tiraně určitě nenajdete.

Pak zbývalo jen nasednout zpátky do lanovky, vydat se skrz město do třetice všeho dobrého a vyrazit směr Berrat. Ale o tom zase příště 🙂

Vaše Ell

1 thought on “Okolí Tirany: autem k jezeru Boville a lanovkou na vrchol Dajti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *