První den v Marseille

Když se objevily na facebooku letenky do Marseille za 5 éček, bez váhání jsem volala mamce, že si pojedeme opálit ty naše bílé hokejky na francouzskou riviéru. Jako bonus k tomu bude mít celodenní hlídání a brzký budíček víkend nevíkend od Matyáška. No neber to. Tak jsme ty letenky vzaly (zpáteční byla o něco dražší, ale i tak jsme se vešli do 40 €). Pro Matyáška první let, pro mě konečně po roce pořádný výlet a pro mamku měsíc stresu před odletem, zda to letadlo s námi na stará kolena nespadne.

Všechno začalo naprosto bombasticky. Matyášek hodil bombu do kalhot, ještě než nás Matěj stihnul vysadit na letišti. Hned po odbavení kočárku jsme tedy šli odbavit náklad v plence. Nebudu vám to tu zdlouhavě popisovat. Maty to měl všude, musely jsme ho komplet svlíknout a vyměnit prádlo. Já se ho snažila na pultu přebalovat a utěšovat zároveň, mamka rychle přepírala oblečení v umyvadle, aby nám to nesmrdělo v letadle. Jinak na letišti v odbavovací hale jsou naprosto úžasně vyřešené pulty na přebalování. Jsou hned vedle fukarů na ruce, takže pokaždé, když si jde někdo usušit ruce, vytočí vaše dítě do obrátek. Matyáška samozřejmě každá ženská u umyvadla litovala, pak ale bezlítostně strčila ruce do fukaru, přes ten hluk ani nepostřehla, že dítě řve asi tak stokrát víc a pak si to vyštrádovala ven. Já jsem Matyho chtěla uklidnit vyzvednutím z pultu a pochováním. Na to mi Maty ale jasně odpověděl, ať se jdu bodnout a počůral mě. Svetr i triko durch. Malej řval, já hledala hluboko v kufru pod plenami zahrabané oblečení… byli jsme roztáhnutý po celých záchodech. Věřte, že naše hodinová rezerva do odletu utekla jak prd. Prošlo se kontrolou, trochu jsem si zorganizovala všechny ty věci od Matyho hraček až po počůrané oblečení, které mi visely na kočárku a mohlo se nasedat.

Tak nějak jsem počítala s tím, že malýho zabavím palubními časopisy. Trochu jim je vožvejká, hlavně že bude mít co dělat. Jenže kde nic, tu nic. Žádný časopisy, jen prázdný sedadla. Ha, jenže já byla vybavená. Vytáhla jsem hračky, a mohlo se vzlítat. Maty trochu ocucal sedačku a opěradlo, pohrál si s hračkami, při vzlítání jsem ho nakojila a on usnul. Spal celý let a já si mohla odškrtnout pro mě největšího strašáka – zvládnutí letu. Tu euforii z letu však zkazila fronta k pasové kontrole. První půlhodinu ve frontě Maty všechny bavil. Brmbal si, povídal, házel úsměvy jak nikdy a ženský kolem z toho málem začaly ovulovat. Po 50 minutách už ale začalo přituhovat a úsměv plynule přešel do netrpělivého breku. Ještě stále dlouhá fronta před námi se slitovala a pustila nás dopředu. Mamka se zavazadly ale zůstala vzadu. Já, Maty a naše dva pasy prošli. Všechno ostatní zůstalo s mamkou vzadu. Moc jsme si tedy nepomohli. Naštěstí jsem si mohla vyzvednout kočárek a malýho aspoň vozit kolem pásů v kočáru. Jezdila jsem tak dobrou půl hodinku, že by Matyášek v pohodě zvládnul nazpaměť vyjmenovat čísla pásů a k nim přidělené lety.

Na cestě z letiště jsme už ale byli zpátky ve starých kolejích. Byl to samý úsměv a jeden traktor za druhým (traktor=brmbání pusou). Na hlavním nádraží v Marseille jsem přestoupili na metro, kde začal příběh Jak jsme se pokoušeli jet s kočárkem metrem. Kočárkem by se sem zřejmě nemělo, což nás mělo trknout hned u vchodu u turniketů. Tady jeden uklizeč pomáhal paní přehodit kočár přes zábradlí. My jsme s ničím neváhaly a hned ho oslovili, ať nám ho taky přehodí, že se nemáme jak dostat dovnitř. To, že se pak nebudeme moci dostat ven, nám samozřejmě nedošlo. Jeli jsme jednu stanici, ano jen jednu (pěšky bychom tam byli rychleji, ale měli jsme kufry, tak jsem si myslela, že to bude lepší a rychlejší). Vyjeli po eskalátorech a pak se zasekli před turnikety ven. Ty už byly o něco vyšší než u vchodu. Kočár byl moc široký, aby mohl projet. Jednou rukou jsem tedy držela Matyho a druhou se snažila složit kočár. Ne e, i složený se to do nich nevešel. Študovali jsme tedy jak ten kočár přehodit, až naštěstí se situace zhostil místní frantík a kočár nám nad hlavou přenesl ven. Metro už jsme raději znovu nepoužili.

Po ubytování bylo na čase konečně vyrazit do víru města a seznámit se s Marseille. V plánu na večer byl výstup k basilice Notre Dame De La Garde. Kopec je to slušnej. Ještě že mamka nevěděla, do čeho že jde, jinak by to její nohy nejspíš vzdaly předem. Z přístavu se to zdá jako pořádná výzva, to by ale nikoho nemělo odradit. Až na boj s kočárkem to bylo v pohodě. Pro pěší je cesta vzhůru ulehčena schody. My jsme ale neustále museli hledat uličky pro auta a dostat se tam po asfaltu. Výhled byl parádní, hrozně ale foukalo a my se raději po chvilce zase otočili zpátky.

Autobusem jsme se dostali zpět na nábřeží ke Starému přístavišti. Tady už to žilo večerní pohodovou atmosférou. Dva kluci tu hráli na buben a tubu a to je přesně to, co nám s mamkou zlepší pohled na jakékoli město. Hudba, která vám rozbubnuje krev v nohou a vy máte urgentní pocit se usmívat a při tom ještě tancovat. Ulice byly strašně plné (i když to na těch fotkách vidět není) a nemyslím si, že by to bylo hlavně díky turistům. Především kolem trhů a obchodů se shromažďovali lidé, jako by to bylo místem setkání pro páteční pokec.

Na internetových diskuzích se dočtete, že je Marseille plná přistěhovalců, panuje zde vysoká kriminalita a je tu nebezpečno. V temných uličkách ve tři ráno jsem se opravdu neprocházela, takže nedokážu posoudit, zda bych se tu celjtila bezpečně i v noci. Mě se ale multikulturní metropole libí a já už po prvním dnu věděla, že by byla škoda se názory ostatních od tohoto města nechat odradit.

Vaše Ell

5 thoughts on “První den v Marseille

  1. Haha, cestování s kočárem to je kapitola sama pro sebe 🙂 Mi takhle loni nedošlo, že Benátky jsou samý mosty a schody a s kočárem ve třicetistupňovym vedru to byla taky legrace.

    1. 😀 Kato, tak ja malem koupila letenky do Benátek místo do Marseille. To bych řešila stejný problém 😀

  2. Eli, do teď jsem tě sledovala jen na IG a to byla chyba, královsky se bavím 🙂 Blog je super, snad se mi podaří taky najít čas a začít taky zase psát. Klára (wewereonholidays)

    1. Nějak mi tu tůj komentář zapadl, tak se omlouvám za pozdní odpověď a moc děkuji. Toho času na psaní je málo, to vím moc dobře, protože to tu teď přes prázdniny leželo ladem. tak snad i já najdu ten čas a zas budou přibývat články is em 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *