Mateřské postřehy vol. 2

Naservírujte půlku dortu s poloviční svíčkou, oslavili jsme půl roku. Už nemám doma miminko, které by na mě nevinně koukalo ze zavinovačky. Mám neposednýho čamrdu, který mi tu denně pěje decibely lásky o různých frekvencích. Za ten půlrok se nám podařila už spousta věcí. Počůrat nespočetněkrát maminku a postel, poslintat všechen nábytek a hračky nebo taky přivodit mi zánět šlach. Ale všechno popořadě…

Mateřská je fuška

Období růstu a s tím spojené častější kojení a neklid dítěte většinou trvá pár dní maximálně týden. U nás ten růstový spurt trvá už dobré tři měsíce, protože z miminka, které prospí skoro celou noc, se stal upír, který mě budí co každou hodinu. Fakt, že jsem za poslední tři měsíce neměla souvislý spánek delší než hodinu a půl u většiny matek vyvolá hluboké soucítění. Když pak ještě k tomu dodám, že přes den mi spí cca půl hodiny, což si sotva uděláte oběd, při této představě ostatním maminkám dochází dech a roní za mě slzičku. Já se uklidňuju tím, že to může být ještě horší. Třeba by mohl celou noc jen řvát, takže mám vlastně taky hodný dítě. Jen trochu víc náročnější. Tak trochu víc náročnější, že mi přivodil zánět šlach. Což není vůbec nic příjemného. Tři dny jsem byla ve strašný bolesti, kdy i pohlazení pírkem na ruce mě vytočilo do obrátek a nic nedělání bylo snad ještě bolestivější. Verdikt tedy zněl jasně, šest týdnů klidu = žádné zvedání, kolíbání či chování. Jen se na dítě dívat. No, kupodivu jsem vydržela čtyry týdny bez námahy. A nakonec si tuto roli bezruké matky i začala „užívat“. Všechno zlé je totiž k něčemu dobré a Matěj tak byl postaven před hotovou věc – bude zastávat moje ruce. V noci musel vstávat se mnou a Matyáška zvedat z postýlky.  Dokážete si představit to překvapení, když si zažil být v mé kůži a jak je to náročné tolikrát v noci vstávat. Nejen že měl pro moje občasné vyčerpání větší pochopení, ale i víc si na sebe s malym zvykli.

Jak nebýt špatnou matkou

Já jsem hodně soutěživý typ a tak je jasné, že nechci, aby moje mimčo bylo totální loser. Jakmile vidím, že sousedovic Pepa už dávno dělá čtyry vruty, tak chci, aby ten náš to uměl taky, a to hned a ještě navíc hodil nějaký ten backflip navíc. Je to taková vnitřní soutěž o šikovnější dítě, kterou ve mně vzbuzují všechny ty videa na internetu, kde malá Emička kaká a čůrá na povel a Pepíček chodí a sedí hned, jak byl porozen. Dokážete si tedy představit, jak jsem trpěla při našem prvním plavání. Moje představy byly, že budeme s Matyáškem hned mistry světa v synchronizovaném plavání a místo toho jsme ostatní děti málem naučili, jak si pořádně od plic zabrečet. A co bylo ještě horší, poznala jsem, jak ostatní děti dokážou být klidné.

S tím souvisí i něco trochu jiného. Abych v očích ostatních hned nebyla špatnou matkou roku, zjistila jsem, že některé drobnosti se dají snadno svést na něco/někoho jiného. Jako třeba když jsem byla ráno líná dojít na věšák pro čisté bodýčko. U přebalováku jsem měla jen dvě, které jsem už jen tak tak na malym zapla. Stejnak jsem ho do toho oblíkla a pak před plavčicí na bazénu pohotově svoji lenost svalila na tatínka: „Teda Matyášku, co ti to ten tatínek ráno oblíknul, vždyť je ti to už malý.“ Nebo když vám dítě brečí a vy vlastně nevíte proč, ty prdíky přijdou vhod a lehce se to na ně svede: „Matyášku copak? Trápí tě prdíky?“  S nimi jsme ale zas takový problém neměli. Díky Matyho hyperaktivitě jsme si vystačili jen s cvičením a pitím kojících čajů.

Cestování a vybalování

Skoro každý týden procházím peklem s názvem Cesta ke tchýni. Peklo to není v tom smyslu, že navštívíme tchýni, to ani náhodou, je to totiž ten správný mama-hotel, kam přijedete a hned pod nos dostanete obídek a dezertík k tomu. Peklo je to proto, že vždy místo jedné tašky skončíme s plným autem věcí pro prcka. To to začne kočárkem na odpolední procházku, který díky korbičce zabere celý kufr. Pak začnu balik hračky a místo dvou jich je hned dvanáct a tedy jedna extra taška – to aby se nenudil. No a co kdyby to zas celý probrečel a já už opět nemohla na ruce? Nosítko to jistí. Když k tomu pak připočítám pár plenek, oblečení  a vak do kočárku plus naše věci, máme to slušně plné auto. Co je ale vůbec nejhorší, tak to když se vrátíte zpátky a všechno to musíte vybalit. To je to nejhorší – vybalovaníííí!

Slintání a okusování

Prý děti začnou víc slintat, když jim rostou zuby. Tak já nevím jak vy, ale nám už rostou rovnou i ty druhý, podle toho jak slintá. Nevymyslel už někdo závěsný kyblíček pod bradu místo bryndáku? Během jedné hodiny Matyášek dokáže proslintat dvě trička, to jeho a i to moje.  Největší oříšek je to při focení. Dítě si pěkně naštelujete a než stihnete zaostřit, už už se táhne jeden velkej kaňour z jeho pusy. A k tomu focení ještě, to je jen pro supermany. Dítě si napolohujete a ještě než kouknete do hledáčku, je už někde jinde.

Hračky už máme samozřejmě po celém baráku. Obývák, ložnice i kuchyň jsou teď transformovány do jedné velké herny. A uklízet každý den hračky nějak nepomáhá, stejnak se odněkud vyloupne další a vy si na ni v noci stoupnete.

Co je naším esem v rukávu, jsou knížky! To vždy zabere a zaujme minimálně na dobrých pět minut. Čtení knížek je ale v našem případě jak v Červenym trpaslíkovy, když si Lister četl kočičí knihu podle pachů nosem. Matyášek se to snaží rozšifrovat slinami a dásní.

Nejvíc lákavé jsou zakázané věci jako mobil nebo ovladač. Ty by nejradši spolknul i s televizí. Je to malej čubaka. I když bezzubý a plešatý.

Naštěstí mu ten zápal pro strkání věcí do pusy drží i u jídla. Naprosto fascinovaně nás pozoruje, když něco jíme a ještě s větším zájmem sám něco pojídá. Poprvé u všeho udělá vždycky strašně znechucený ksicht, ale pak se prostě rozjí. Nemusím snad ani říkat, že nejvíc chutná ovoce a že jídlo má až za ušima. Občas je to s ním docela zajímavá šermovačka, takže je po jídle celej  tak akorát  na hození do pračky.

Přebalování

No a moje poslední zmínka bude k přebalování. Né že bych si chtěla stěžovat na náš úděl matek se starat o dítě, ale… S Matějem počítáme s variantou, že se v tom našem starání o malého vystřídáme a mě by pak zajímalo, jak to bude chudák zvládat s přebalováním. Proč? Protože na většině místech najdete přebalovací pulty na dámských záchodech. Kde má teda chlap přebalovat? Na zemi nebo na stole v restauraci? Se nějak vůbec nepočítá s tím, že by chlap měl dítě přebalovat.

Přebalovat v obchodních centrech to je luxus. Mají to fakt pěkně vybavené a celý ten proces nákupů je hned o něco méně stresující. Na co ale nezapomenu, tak to bude záchod v McDonaldu. Při cestě na Šumavu jsme museli někde zastavit. Malej potřeboval osvobodit ze sedačky a zároveň i přebalit. Při pohledu na stav toho přebalovacího koutku se mi udělalo špatně a znechuceně jsem se rozhodla malého velice diskrétně přebalit v rohu u stolu. Já vím, že to někomu může připadat nechutný, ale co máte dělat, když záchod, kde je přebalovák, vypadá jak kdyby záchod nenavštívili lidi, ale psi. Nebo když jste třeba na běžkách a nikde není možnost přebalit, jen na chatě, která má miniaturní záchůdek? Zatím jsem nikdy neměla problém, že by někdo pro moji situaci neměl pochopení a  naštěstí se taky nikdy nejednalo o smradlavé přebalování a díky bohu ani nikdy nedošlo k žádnému faux pas, ale moc příjemné to není.

No a to je z mých mateřských postřehů pro tentokrát vše. Příště se budu těšit, až vám budu vyprávět o tom, jak nám malej leze, kam nemá, bouchá se do hlavy a pořád padá. Nebo jak se snaží jíst lžičkou a jak my seškrabujeme jídlo ze stěn.

Vaše Ell

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *