Jak pokračuje hledání práce?

Když jsem se v Kanadě vrátila ze svého prvního pohovoru, byla jsem si naprosto jistá, že už nic horšího být nemůže. S průměrnou angličtinou jsem se totiž utkala o úžasné pozice od servírky až po utěrače stolů se stovkou dalších nadšenců. Ti měli angličtinu o dvě třídy lepší nebo byli rodilými mluvčími. V lyžařském středisku, kam jsem se hlásila, rozhodně na pompéznosti náboru zaměstnanců nešetřili. Na všechny pozice byl rovnou tříkolový pohovor. Když jsem se tedy před dvěma týdny připravovala na pohovor do Norska, nevzpomněla jsem si na nic jiného, než právě na tento den v Kanadě. No a i o tom bude dneska řeč.

V listopadu jsem poslala žádost na dvě pozice, do Švýcarska a do Norska. Oboje vypadalo dost slibně, ale po měsíci, kdy se stále nikdo neozýval, jsem začala vzdávat všechny naděje. Po asi 6 týdnech od podání žádostni mi přišla odpověď ze Švýcar. Ze 40 kandidátů mě bohužel nevybrali. 40! Já myslela, že mě vomyjou. Tolik jsem rozhodně nečekala. Nemusím snad ani zmiňovat, že jsem možná měla trochu naivní představy, že se na danou pozici hlásí tak max 15 lidí a já mezi nimi samozřejmě zazářim. No, nestalo se. Uběhly další dva týdny a odpověď z Norska nikde. Abych projevila zájem a zároveň nedoufala zbytečně, kontaktovala jsem je. Obratem mi přišla odpověď, že mají 80 kandidátů, což vůbec nečekali. Projít všemi životopisy jim zabírá víc času, ale já patřím mezi ty, které by chtěli určitě pozvat k pohovoru. Ať tedy ještě vyčkám, že se brzy ozvou. No, nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo ne. Na jedné straně to děsivé číslo 80 a na druhé straně jejich zájem o mě.

Vánoce a Nový rok se přehoupli jak nic, další zprávy z Norska ale pořád nikde. Tak jsem dál hledala a rozesílala životopisy. Z jedné laboratoře v Bernu se mi ozvali zpět, že se jim líbím, ale že stěhují laboratoř do Calgary, tak že kdybych měla zájem… WHAT? Do Kanady? Nemusím vám snad ani říkat, jak jsem celý večer snila o životě u kanadských Rockies, jak mě v noci požírali medvědi a jak jsme si s Matějem splnili sen se sem opět vrátit. Ani ne týden na to, jsem ale našla moji vysněnou pozici. V Zurichu a částečně v Keni. Studii, která pro mě měla mnohem hlubší význam.

Ještě než jsem začala hledat práci, měla jsem celkem jasnou představu o svém dream projektu. Něco, co se věnuje střevní mikrobiotě (těm mikroskopickým potvorám, bakteriím, které kolonizují naše střeva), a nejlíp zkoumat jaký vliv na ně má naše výživa. Jako bonus by bylo, kdyby to celé mělo nějaký hlubší smysl. Něco, co by někomu mohlo přímo pomoci. A bum, teď jsem to měla přímo před nosem. Celý týden jsem četla nejdůležitější studie, pracovala na motivačním dopisu a dělala vše proto, abych byla co nejlépe připravena pro tuhle šanci.

No a víte co? Přišla mi odpověď z Norska, že prošli všechny žádosti, že jsem tedy skutečně přizvána k pohovoru. A tak po snění o Kanadě a o životě ve Švýcarsku s cestami do Keni jsem tentokrát usínala se sny o Norsku. Jednou nohou jsem se už viděla u fjordů s foťákem v ruce pod polární září. Dokonce jsem už další den obhlížela byty a prohlížela streetview kolem univerzity. Ano, až tak si někdy věřím. Zatím jsem vždy na pohovorech uspěla, teda skoro vždycky 😀
Teď by se hodilo zmínit moje fiasko z Kanady. Jednalo se o nábor do lyžařského střediska. Všichni, kdo měli zájem o nějakou pozici, se měli dostavit v jeden den na jedno místo. A byl to pěkný nával.Každý chce dělat na horách a mít k tomu permici zdarma. Nejprve jsme si museli vystát frontičku na dotazníky. Už tady byl ale první zádrhel, protože jsem některým otázkám nerozuměla a potají s Matějem tasila slovník v mobilu. Potom, co jsme odevzdali všechny vyplněné papíry, naše životopisy, doporučení a vyseděli další hodinku, přišli jsme na řadu k prvnímu pohovoru. Tam jsme s jedním ze stálých zaměstnanců prošli naše životopisy, kde stejnak měl každý to samý – spousty praxe z imaginárních kaváren ze země původu. Já tu praxi z kavárny opravdu měla, ale to víte, to, že to byla kavárna mimo hlavní ruch města a denně jsem obsloužila tak 30 lidí místo stovek, jsem už trochu přikrášlit musela. V tomto případě jsme to s Matějem asi opravdu pěkně okecali a dostali se do dalšího kola. Čekali jsme tedy další půl hodinku až hodinku, pak nás odtáhli každého do jiného stanu, do jiné skupinky. Skupiny asi tak 20 lidí, před kterou jsem se přišla dobrovolně ztrapnit. Tady začala celá ta sranda. Každý jsme dostali přiřazeného parťáka. Já Australana, jehož jméno jsem se snažila zapamatovat celou tu dobu, co jsem s ním vedla rozhovor. Snad vás tedy nepřekvapuje, že jsem jeho jméno zřejmě pěkně zkomolila a zapomněla hned po odchodu ze stanu. No a z tohohle parťáka, dejme tomu Johna, jsem měla dostat co nejvíce informací a pak ho představit. Já mu rozuměla asi tak dvě věci, že rád surfuje a lyžuje. A tím jsem skončila. Jeho silný přízvuk mi zněl jako nějaká hatlamatilka. Ne, ona to byla hatlamatilka, takže když došlo na nejhorší a já měla před ostatními přiznat barvu, že o něm vím naprostý kulový, začala jsem improvizovat. Místo holé věty „John rád surfuje“ jsem to pěkně rozbalila – „jako každý Australan tady Jon rád Surfuje, což mě vůbec nepřekvapuje… bla bla. Vařila jsem vodu. Až jsem byla překvapená, co s tou mojí angličtinou vytvářim. Beztak to ale bylo celý gramaticky špatně 😀 Tu vodu jsem i tak nějak uvařila u toho lyžování, ale pak to byla konečná. Ten Australan byl trochu vyděšen, že když o něm nic nepovím, tak se o něm nic nedoví, takže by ho snad ani díky mé blbosti nemuseli přijmout? Tak se snažil o sto šest mi znovu nenápadně napovědět jeho dobrovolnické aktivity, koníčky a zkušenosti, ale marně 😀 Já mu opět nerozuměla a tím surfováním a lyžováním skončila. Naštěstí on o mně mluvil jako první, takže já jsem byla vychválená do nebes.

Po celé téhle maškarádě jsme s Matějem sedli do autobusu a jen se tomu smáli. No a víte co, dostala jsem se do dalšího kola 😀 Vůbec nevím, co to další kolo znamenalo. Přišel mi jen mail, že jsem se dostala dál a brzy mi dají vědět. By mě zajímalo, co ten chudák Australan 😀 Já si mezi tím našla už jinou práci v jiném středisku. Hold jim to moc dlouho trvalo 😛 Třetím kolem jsem už neprošla, tak by se dalo říct, že to byl neúspěšný pohovor, ale zas musíte uznat, že jsem se dostala daleko.

Po téhle zkušenosti jsem se dušovala, že nic horšího opravdu být nemůže, že zpátky v Čechách půjdou pohovory v češtině jak po másle. Heh, to jsem ale netušila, že práci v Čechách budu hledat až bůh ví kdy. A teď mě čekal jeden z dalších pohovorů v angličtině, akorát do Norska.
Procházela jsem si všechny očekávané otázky, metody z mého projektu, metody z jejich projektu. Jenže mi to stejnak nedalo, musela jsem myslet na to Švácarsko, které mi bylo srdcem blíž. No a když se k tomu přidala Matějova skleslá nálada, věděla jsem, že on do Norska moc nechce (jen to nechce přiznat) a že i já nakonec vlastně nechci. I tak pro mě ale bylo důležité si pohovorem projít a aspoň si to vyzkoušet (čímž se profesorovi Haraldovi omlouvám, že jsem mrhala jeho hodinkou).
No a co jsem zjistila? Že si příště budu muset lépe poradit se skypem. Den před pohovorem mě napadlo otestovat skype na počítači, protože od Anglie jsem ho nepoužila. Nešla mi kamera, takže jsem vzala Matějův tablet. Bylo za minutu jedenáct, já do sebe jednou rukou soukala sušenku, druhou oblíkala košili, třetí dávala malýho babičce do kočáru a čtvrtou se přihlašovala na tabletu na skype. Marně, automaticky jsem se neustále dokola a dokola přihlašovala pod Matěje. Muselo tedy dojít na plán C, skypovat z telefonu. Ještě že mám tak veliký telefon, obraz díky tomu ušel, ale zvuk byl příšernej (ještě k tomu když musíte mít telefon o něco opřený a repráčky máte ze zadu). To jsem se pak u každé čtvrté věty ptala Cože?

I to je ale asi neodradilo, já i přes ten mizerný přenos nějak zaujala a další týden mi přistál mail ve schránce, že mám dorazit do Norska.
A tím končí mé dnešní sáhodlouhé povídání. Po třech měsících hledání jsem odmítla jednu nabídku, která by byla velkou výzvou. Výzvou jak pro mě, tak pro celou moji rodinu a to jsem nakonec nechtěla riskovat. Tak uvidíme, jestli projekt ve Švýcarsku vyjde. Byla to láska na první pohled, tak snad mi nedá košem hned ze začátku 🙂
Vaše Ell

1 thought on “Jak pokračuje hledání práce?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *