Výstup na Mont Blanc

Matěj měl už nějakou dobu políčeno na Mont Blanc a tento rok to už vypadalo velice slibně. Našla se zkušená parta, forma taky byla, jen jeden malý detail to kazil. Mělo se jet v termínu mého porodu. Nakonec jsme se rozhodli, že této příležitosti využije, jen pokud porodím předčasně. Měl by tak možnost s námi strávit pár dnů ještě před odjezdem, mohl by mi i s něčím v začátcích pomoc a pak by odjel, když už bychom měli zajetý režim. Mně něco říkalo, že porodím rozhodně před termínem (to si ale asi myslí každá, protože ten pocit na prasknutí už máte od osmého měsíce), ostatní se Matějovi smáli, ať se s touto výpravou rozloučí, jako prvorodička budu rozhodně přenášet. No, pravdu jsem měla já. Tři týdny před termínem byl malej venku a Matěj mohl začít balit.

Výšková nemoc

Výstup na Mt. Blanc má výškově stále ještě hodně daleko k Himalájím, ale aklimatizace a obavy z výškové nemoci by se neměly podceňovat ani tady. Už při pobytu nad 3000 výškových metrů byste mohli pocítit první příznaky. Reakce na nedostatek kyslíků je velice individuální, ale při zdolání vrcholu s výškou 4800 metrů už s největší pravděpodobností bude většina bojovat se svým tělem, ať chce nebo ne. Pokud tedy nechcete, abyste to kvůli zvracení, nevolnosti a bolestem hlavy museli pod vrcholem vzdát, nebo co hůř, abyste se dostali do další fáze nemoci, která vás už může ohrozit na životě, musíte se nejprve aklimatizovat.

Já jsem doma v létě po hodně dlouhé době zapnula z nudy televizi a sledovala reality show o výstupu na Mt. Everest. Tady se bojovalo s výškovou nemocí trošku v extrémnějších pojmech a všechny ty dopady na zdraví nevypadaly vůbec pěkně. Matějovi jsem nemohla dávat rady ohledně lezení, tomu prd rozumím, ale do zdraví, do toho mu můžu kecat s čistym svědomím. Než tedy odjel, musel si vyslechnout něco málo o příznacích a slíbit mi, že nic takového nepodcení.

Pro aklimatizaci byl zvolen vrchol ve Švýcarsku  Allalinhorn. Allalinhorn patří mezi jedny z nejjednodušších čtyřtisícovek v Alpách (4100 metrů), která je k aklimatizaci naprosto ideální. Po zdolání vrcholu přespali v Britannia hut v nadmořské výšce 3030 metrech. Už v této výšce se projevily první příznaky a to v podobě nespavosti. Nikdo nemohl zamouřit oka. Hůř bylo ale při dalším výstupu a to tentokrát na Mt. Blanc. To se nocovalo opět o něco výš.  První noc byl Matěj v  křeči, že si nemohl ani stáhnut oblečení, natož postavit stan. Zvracení se dostavilo jak by smet a celou noc nešlo spát. Spát nemohl opět nikdo a to i ostatní noci. Nedokážu si představit, že mám před sebou náročné stoupání a celý den lezení před sebou a člověk ne a ne usnout. A další den to samé. Nedivím se tedy, že tělo mění celý metabolismus a požírá vlastní svalovinu, aby tu celou námahu zvládlo. Chybí kyslík = musí se přehodit výhybka a jet na úplně jiné obrátky.

Ti co aklimatizaci a svoji fyzickou zdatnost podcení, ozdobují krajnici cesty na vrchol Mt. Blanc zvratky (omlouvám se těm, co právě něco jedí). V posledním úseku výstupu to není nic neobvyklého. Tou jednodušší variantou výstupu se vydávají i lidé, kteří naprosto neodhadnou své schopnosti a zároveň i náročnost výstupu. Pokud to tedy nezabalí, musí si po cestě trošku odplivnout. Někteří si dávají trochu hardcore a klidně se jistí prádelní šňůrou, lezou bez maček a o oblečení snad ani nemá cenu se bavit. Pak se člověk také nemůže divit, že Mt. Blanc patří mezi hory s nejvyšším počtem obětí. V letní sezóně se na vrchol vypraví za den až 200 turistů/horolezců a ročně zde zemře přes 60 lidí.

Na vrcholky hor

Na Mt. Blanc vede hned několik cest. Před třemi týdny spadla lavina a bohužel zavalila tři lidi na trase přes tři vrcholy Trois Monts route. Tato trasa je náročná jak převýšením, tak hlavně terénem, no a právě sem měla namířeno i Matějova skupina. Vše zde bylo jako jedno velké ledové zrcadlo, o to se postaral déšť dva dny před jejich výstupem. No a nebudeme z Matěje dělat hrdinu, pěkně na férovku vám tu prozradim, že se v takových podmínkách bál. Jeden špatný krok a letíte. Touto cestou bohužel ale vrcholu nedosáhli. Lavina, která se nedávno utrhla, vytvořila průrvu, která se nedala nijak obejít. Ráno to zkoušelo hned několik dalších lidí, ale myslím, že pád jednoho z lezců a jeho naštěstí jen zlomená noha přesvědčila ostatní,  a i Matějovu skupinu, to zabalit. Skončili tak pod druhým vrcholem Col du Mount Maudit (4,465m). No a protože se sem kodrcáte takovou dálku a ne vždy každému vyjde počasí, byl by hřích nevyužít posledních dvou slunných dnů a nevyrazit na Mt. Blanc jinou cestou.

 

Takový český Václavák najdete na trase Gouer rout. Je to ta nejjednodušší cesta a turisty samozřejmě nejvyhledávanější.  Historický vláček vás vyveze do výšky 2372 metrů. Sem míří jak lidé s vidinou dosažení vrcholu, tak i kupa lidí cvaknout si fotku z vrchní stanice. Tak trochu jsem už koketovala s myšlenkou, že i já bych snad tuhle variantu trasy dala. S převýšením a fyzičkou nemám problém, hlavně to nesmí být moc exponované. To ovšem závěrečný úsek je.

Nejdřív se stoupá po skaliskách. Stoupá a to pěkně strmě pěkných 1500 výškových metrů. Od chaty Gouter (3863 m), kde se nocuje, už se už jde po sněhu. Podle fotek to nevypadá ani tak špatně, celkem široký vyšlapaný chodníček, žádné velké propadáky podél cest. Ty vás čekají až na samém závěru. Jde se po hřebenu po úzké cestičce, díra jak sviň po obou stranách a vy se k tomu musíte vyhýbat lidem, směřující dolů. Ne, děkuji, tohle není nic pro mě. Nejen že bych si tu závratí odplivla hned několikrát, já bych tou závratí dostala úplnou paralýzu a nedokázala se ani pohnout. To jsem totiž už jednou zažila a v hlavě mi běhala jen rekapitulace celého mého života.

 

Vylučování a větru neporučíš

No a nakonec jen pár poznámek k věcem, nad kterými by člověk ani nepřemýšlel. Náš vylučovací systém funguje v jakékoli nadmořské výšce a člověk otázku, jak a kde si dojít na malou nebo na velkou, musí řešit i tady na sněhu. Pamatuji se na vysílání pro Radiožurnál od Lucie Výborné, která se vydala s jednou výpravou do Himalájí. To nejvíc nejotravnější prý bylo chodit na záchod. Ženský musejí v té zimě vysvléknout všechny vrstvy a vystrčit zadek ven, i když potřebují jenom čůrat. Pokud stanujete na jedné velké planině, všude je jen bílo a sníh, soukromí pro vyprazdňovaní zde budete hledat těžko. Tady si nemůžete dřepnout za něco, tady se prostě dřepí na obdiv všem.

A nakonec, pokud plánujete postavit stan na sněhu při zdolávání vrcholu a dostaví se takový ten horský větřík, který vám stan obrací vzhůru nohama, kolíky vám ten stan rozhodně neupevní. Matěj takhle o stan málem přišel. Všechno pěkně zakolikovali, a do sekundy udělal vítr puf a stan letěl pryč. Naštěstí ho stačil někdo chytnout, jinak by asi museli stavět iglú. Stan se tak upevnil pomocí cepínů a hůlek, které se pečlivě zahrabali do sněhu.

Tak a to je vše. Matěj tedy vrchol pokořil. Sice tou jednodušší cestou, ale i tak to pro něj byl zážitek. Já doufám, že jste si užili i takto zprostředkované vyprávění a fotky. Článek jsem totiž psala celý týden. Malý žárlil na počítač a vyžadoval kojení skoro každou hodinu, takže jsem měla plné ruce prsa práce 🙂

Vaše Ell

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *