Do Českého ráje

Když už jsem tohle léto věděla, že zrovna cestovatelské rekordy trhat nebudu, hned se mi rozsvítil červený maják v hlavě. Tohle totiž byla jedinečná příležitost doplnit svoji sbírku fotek z Českého ráje. Nebo spíš přesněji nějakou tu sbírku vůbec začít. Do Českého ráje to mám opravdu kousek, proto právě většina našich večerních a víkendových procházek směřuje právě sem. Jenže foťák často nechávám doma. Teď jsem si tedy řekla, že těch pár chudáků v archivu, především z Hruboskalska, doplním i o další skály – o Prachovské skály a Drábské světničky.  Dnes tedy velice stručně o dvou mini výletech právě do těchto míst.

Drábské světničky

Ještě před měsícem jsem byla schopná popadnout dech a bez jakýchkoli obav vyrazit do skal. Svoje tempo jsem i tak hodně podcenila. U skal jsme byli až moc brzo a ty nejlepší místa na sezení si zabral jiný pár. Chvíli jsem se na jiné skále snažila uvelebit tu svoji zvětšující se základnu, ale bylo mi to až tak nepohodlné, že jsme se sbalili a těsně před západem odešli. To jsme ale nevěděli, že tak prošvihneme naprosto pekelný západ. No nic, tak třeba příště to bude i s rudou oblohou.

 

Prachovské skály

Brzké vstávání není moje disciplína. Poslední dobou se ale budím stokrát za noc a od pěti ráno už nemůžu dospat. Na ranní focení ideální, že? To jsem si taky myslela 🙂 Jenže ono je něco jiného si tak polehávat v posteli nebo opravdu zvednout zadek a jít tak brzo něco dělat. I když jsme myslela, že se po cestě do Prachova uzívám k smrti, první kopec a schody od parkoviště probudily nejen moje plíce, ale celé moje tělo. Únava byla ta tam.

U první vyhlídky jsme akorát přistihli sluníčko, jak se škrábe nahoru. Bohužel po ranních mlhách, které jsme autem míjeli, nebylo vidu, ani slechu. Focení skal v mlhách se tedy nekonalo, ale já měla v hlavě spousty fotek, které odtud ještě nemám. Mám jich totiž nula nula nic.

Jedna z těch fotek vypadala následovně. Pohled z vyhlídky Českého ráje na spodní cestu, která se hezky rozdvojuje. K tomu všemu stoupá nad horizont ranní slunce, paprsky prosvěcují skrze stromy a vytváří na fotce hvězdici s odlesky. Na to bohužel nemám ten nejlepší objektiv, ale něco přeci jen z něj dokážu vytáhnout. Člověk se taky musí vydat za zábradlí vyhlídky, aby měl takový výhled, což znamenalo jediné – plazila jsem se tam po skále po čtyrech a doufala, že mě ten můj pupek nepřeváží a já nespadu. Jestli mě někdo pozoroval, musel se docela bavit 😀

Podobná fotka nakonec skončila i v mém foťáku a já jsem byla vcelku spokojena.

Vaše Ell

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *