Na islandský ledovec

Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jakou placenou aktivitu bych pro kamarádku směřující na Nový Zéland doporučila.  Po pravdě, my jsme na Zélandu vyzkoušeli žalostně málo aktivit. Nejsem zrovna fanda adrenalinových zážitků. Adrenalin ve mně pumpuje při překonávání strachu z výšek jen při zdolávání některých vrcholů a to mi prozatím naprosto stačí. Také je mi líto vyhazovat peníze za aktivity, kdy si člověk vezme průvodce a je vázán na tempo skupiny a předem daný program. Při našem cestování po Islandu jsme se ale rozhodli tuto zkušenost podstoupit a vydat se s průvodcem na ledovcový splaz v národním parku Skaftafell. Byla to bomba a hned bych něco takového zopakovala. Na Zélandu jsme měli bohužel smůlu na počasí a i přes několik dnů vyčkávání jsme museli další ledovcovou výpravu odpískat. Nová příležitost se tedy nenaskytla a dnes nezbývá nic jiného než oprašovat hodně staré vzpomínky. Byl to ale úžasný zážitek, tak snad nadchne i vás a třeba příště se vydáte na vlastní průzkum 🙂

Národní park Skaftafell jsme navštívili hlavně kvůli proslulému vodopádu Svartifoss. Park je hojně navštěvován a tak zde nechybí ani velké infocentrum a kemp se vším všudy. Právě při příjezdu do kempu nás upoutalo hned několik stánků lákající na výpravy po ledovci, což nenechalo našeho kamaráda Pavla chladným. Do rána bylo rozhodnuto. Zapůjčili jsme mačky a cepíny a s průvodcem vyrazili jen v naší skupince k ledovcovému splazu.

V létě 2010 byla stále aktivní sopka Eyjafjallajökull, ráz krajiny to opravdu hodně ovlivnilo. Když porovnávám fotografie jiných fotografů, na kterých se krásně zelenají mechy a kopce kolem ledovce, vypadá to jako úplně odlišný svět než ten, který jsme mohli vidět my. Vše bylo pokryto šedí a sopečným prachem. Ale i to mělo něco do sebe. Struktura ledovce, zvrásnění a všechny ty záhyby nádherně vynikly. Jak kdyby celá ta krajina byla nakreslena uhlem.  O to víc vynikly modré barvy stlačeného sněhu z let dřívějších, nebo modré odstíny průzračné vody.

Před výpravou by se mé znalosti o ledovcích daly shrnout do stručných dvou vět – je to pořádná masa sněhu, která nám postupně během posledních let mizí před očima. Jen co jsme vstoupili na ledovec, začal na nás náš průvodce chrlit spousty informací. Nebyl to ale nijak nabiflovaný přednes jak u nás v Boskovských jeskyních, kde se akorát dozvíte, že krápník Ježibaba shlíží na Mařenku a Jeníčka. Průvodce byl místní záchranář a tak jsme jako bonus dostali několik příhod ze záchraných akcí anebo i jen nácviku. Všichni jsme měli na sobě úvazky a právě po těchto příhodách člověk ocenil, že něco podobného má na sobě. Vůbec jsme je totiž nepotřebovali, ale kdyby se něco stalo, ulehčilo by to a zrychlilo celý proces záchrany.

Čím výš jsme postupovali, tím víc se prohlubovaly jednotlivé pukliny. Stěny dosahovaly obrovských výšek a při pohledu na ně začnete pomalu chápat, jak těžké může být něco takového zdolávat. Já jsem se s respektem ke všem nabitým informacím a vyslechnutým příhodám držela dál od okrajů, však mě znáte.  Nic z toho by mě ale nezastavilo pokračovat výš a dál. Bohužel nás ale zastavil čas. Čtyři hodiny strávené na ledovci utekly jak voda a my museli zpět do kempu. Kdyby byly peníze a čas, druhý den bychom už určitě lezli s průvodcem na nejvyšší vrchol.

Ano, bylo to jen procházení po ledovci, ale i tak to na mě zapůsobilo. Příště bychom určitě šli už do těžší varianty, kdy vyloženě lezete. Na Zélandu se nepoštěstilo si lezení vyzkoušet, tak uvidíme, jaká příležitost se naskytne příště.

Vaše Ell

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.