Studium ve Švédsku a splněná očekávání

Má poslední známka ze studia je konečně odtajněna a já můžu slavnostně potvrdit, že jsem studium opravdu úspěšně ukončila. Je tedy čas si vše zrekapitulovat a zhodnotit, zda studium ve Švédsku splnilo má očekávání. A protože si všechno pěkně zapisuju už od začátku studia, někdy před dvěma lety v první den školy jsem si i sepsala pár poznámek k očekávání. Práci tak budu mít ulehčenou a pěkně vám sem přihodím, jaká že jsem před dvěma lety měla a zda se opravdu naplnila.

Uvolněnost

„Rozhodně zde neočekávám takovou tu českou naškrobenost a bůh ví jakou formálnost. Již na uvítacím dnu bylo pár slov věnováno tématu oslovování přednášejících. Bylo důrazně vysvětleno, že tady se na tituly při oslovování nehraje a pokud máme dotaz, chceme pomoc, máme větu bez ostychu začít pozdravem Hej – Ahoj. Většina prý ocení, když je budeme oslovovat křestním jménem. V Čechách pro mě přednášející nad 50 let představovali „autoritu“, případně tak trochu nepřítele a tykačku s nimi si dokážu opravdu těžko představit. V tomhle směru je však angličtina krásná a ostych z tykání rychle opadne. Jsem zvědavá, jaký to bude mít vliv na celkovou atmosféru a uvolněnost výuky.“

Ano, angličtina v tom měla prsty, ale po pravdě, zřejmě ani ve švédštině či jiném jazyku by tomu nebylo jinak. Atmosféra tu byla velice uvolněná a pozitivní ladění vyzařovalo skoro z každého. Nepředstavujte si ale, jak se každý přednášející jen celou dobu usmívá a rozplývá. To tedy ne. Každý si dokázal zachovat velice profesionální tvář a přístup, avšak s vůlí navázat přátelský vztah. U nikoho nebylo poznat, že by přednášel „za trest“  nebo si to prostě musel odučit. Nikdo se k nám nechoval s despektem, naopak jsem měla pocit, že jsem už od začátku považována za kolegu. Proč mi přišlo, že oslovení „kolego“ je myšleno v naprosté upřímnosti? Každý, kdo se ocitne na magisterském oboru, má už nějaké zkušenosti. V naší třídě se ocitli výživáři hned z několika oblastí, ať už prevence a veřejného zdravotnictví, sportovní výživy, nemocnice, ale i potravinářského průmyslu. Každý z nás měl už nějaké zkušenosti ze stáží, z mimoškolní činnosti, ale i zaměstnání a přednášející si to velice dobře uvědomovali a cenili. Výuka byla mnohem uvolněnější díky interakci, kdy jsme vždy dostali prostor říct ostatním svoji zkušenost. Pokud se přednášející ve výuce vyloženě obrací na vás, abyste se k tématu vyjádřil jako nutriční terapeut, opravdu jsem si připadala jako kolega, který k tématu může přispět cennou zkušeností a znalostmi.

 

Objektivita

„Studium v ČR je z pohledu studenta rozděleno na dvě období – zkouškové a to mimo zkouškové. Pokud se jedná o ověření si znalostí, student musí složit zkoušku, na kterou se připravuje, co si budeme nalhávat, našrocením na poslední chvíli. Jak moc objektivně vypovídá zkouška o pochopení daného tématu, když si vytáhneme jednu otázku, kterou jsme se naštěstí učili zrovna večer před zkouškou, tedy ještě se nám uchovala v krátkodobé paměti?

Ve Švédsku některé, opakuji pouze některé! předměty jsou hodnoceny tou klasickou zkouškou a není to většinou jediné, na co se student musí připravit. V průběhu musí odevzdat několik vypracovaných esejí, účastnit se na různých projektech a převést znalosti do praxe. Očekávám tedy, že celkově dosažení znalosti a dovednosti budou objektivněji zhodnoceny…“

Jedna z věcí, kterou jsem nemusela ani jednou dělat, je biflovaní.To nebylo absolutně potřeba. Tím si projdete v bakalářském studiu, proto se v magistru počítá s tím, že máte na čem stavět, že máte potřebné základy a teď už jen musíte vytrénovat, jak tyto základy používat a jak s nimi pracovat. Takovou klasickou českou zkoušku jsme neměli ani jednou. Žádný vědomostní test, žádná ústní zkouška, kde si taháte otázky. Vždy se jednalo o určitý úkol, který bude v budoucnu vaším každodenním chlebem. Vytvořit poster, vědecký článek, review, žádost o grant, rozpočet projektu, plán projektu, vybrání správných metod, kritické hodnocení ostatních prací atd. Neznamenalo to vytvořit něco přes noc, ale pracovat na tom buď individuálně nebo ve skupině celý měsíc, sejít se s jinými odborníky a práci a plán s nimi zkonzultovat. Jako příklad bych mohla uvést metody v molekulární výživě. Dostala jsem přidělené téma, DNA adukty, a přiděleného vědeckého pracovníka, který se problematikou zabývá. S ním jsem měla udělat rozhovor a prodiskutovat metody a využití ve výživě, vše řádně zaznamenat a zdokumentovat a nakonec připravit přednášku pro ostatní, aby dané téma pochopili. Proč? Protože dalším úkolem bylo kritické zhodnocení některých článků, kde jsme měli i komentovat vybrané metody a navrhnout i jinou metodiku. Vše pěkně navazovalo.

Může se tedy stát, že některý student projde předmětem se štěstím, protože si zrovna vytáhl dobrou otázku? Ne, nikdo se nevyhne několika hodinám práce na daném úkolu, kde musel aplikovat určité vědomosti. Někdo nad tím strávil víc času, jiní méně, kritéria byla ale pro všechny stejná a známá. Stačilo je jen dodržet a úkol je splněn. Opět krátký příklad. Pro sepsání vědeckého článku jsme dostali kritéria k abstraktu – max 250 slov, zahrnuje stručně části jako background, aims, methods a results, nejsou použity zkratky, nic nového než co je zmíněno ve článku. Jako jedno z kritérií pro úspěšné splnění úkolu bylo samozřejmě splnění všech zmíněných kritérií. Většinou jsme měli vše přehledně sepsáno ve studijním průvodci pro daný předmět a tak jsem si vždy před odevzdáním jen odškrtávala kolonky –  mám daný počet slov, nemám žádné zkratky, mám všechny části, žádné nové informace, check, check, fajfka, fajfka, můžu odevzdat… Vše bylo popsáno jak pro debily, cílem nebylo tedy někoho nachytat a dát mu špatnou známku.

Hned na začátku jsme měli přednášku o učení a přednášení, kdy nám byla vtloukána do hlavy jedna věc. Jsou dva typy učitelů/přednášejících. Jeden typ, který tvrdí, že jeho žák musí být naprostý debil, když látku nepochopil, a druhý typ, který se naopak zamýšlí, kde udělal chybu a co udělat příště jinak, aby látku jeho žák pochopil. S jakým typem jste se v ČR setkali nejčastěji? Já hlavně s tím prvním typem, protože jakékoliv selhání bych brala za svoji chybu a byla jsem i svědkem ponižování některých studentů, jak něco takového nemůžou chápat. Špatný žák je ale často odrazem špatného učitele a na mě to udělala ohromný vliv. Přestala jsem se bát, že jakékoli selhání je jen mojí vinou a mojí vizitkou (což se i odrazilo na mém sebevědomí). Sama bych strašně ráda přednášela a předávala znalosti ostatním, teď tedy vím, že až budou moji studenti obdařeni známkami F, bude to hlavně moje vizitka, jak špatně jsem je připravila a budu se na celou věc dívat jinak.

Diskuze a tvorba vlastního názoru

„Pokud se jedná o konference z oboru výživy, nejzajímavější částí pro mě často bývá následná diskuze. Musela jsem zde vytáhnout konference, protože ve škole k tomu není dán žádný prostor a tedy zkušenost žádná. A jestli si někteří přednášející myslí (a že si to myslí), že větou: „Někdo nějaké otázky?“ dává prostor pro diskuzi, tak tomu není. Já diskuze miluji. Uvidíme jaké to bude tady, jak moc velký prostor nám dají o hodinách :)“

Ten prostor tu vskutku byl. A to opravdu velkorysý. Většinou se jednalo o předem připravená témata. Každý věděl záchytné otázky a měl se na ně připravit. A protože to byly velice kontroverzní a často diskutovaná témata, vždy se našla spousta názorů a nakonec se diskuze přesunula i k obědu. Velkou zábavou byla řízená diskuze, kdy jsme měli všichni zastávat určitou roli. Jednalo se o diskuzi o rybolovu, kde se střetlo hned několik oblastí – velké rybářské společnosti, ochránci přírody, lídři rozvojových zemí a výživáři a kardiologové urgující pro zvýšení konzumace ryb. Hodinu a půl se vedla diskuze, kde jsme si vyzkoušeli, jak těžké je zdůraznit důležitá čísla a fakta a někdy oponovat některým názorům. Já jsem smetla ze stolu jakýkoli argument rybích farem a vtipné bylo, že diskuzi mezi rybářskými společnostmi a ochránci přírody naprosto ovládl masivní rybolov a naši ochránci to moc nezvládali. Každý jsme tak zjistili spousty mezer v našich dovednostech a užili si spoustu zábavy. Škoda, že takových příležitostí nebylo víc.

Bonus nad očekávání

Co bylo naprosto jiné a pro mě neskutečně motivující bylo mé okolí, mí spolužáci. Všichni výživu milovali, nikdo tu nebyl jen kvůli titulu. Každý byl zapálen do jiného tématu, ale se stejným zápalem se věnoval i ostatním. Já nikdy nezapomenu, když jsem se vždycky po konci přednášky na bakaláři přihlásila s dotazy a ostatní se ze začátku s údivem a znuděním zatvářili. Byl přeci čas na oběd, čas jít domů, nebo se rychle přemístit do jiných učeben, tak ať moc nezdržuju. Naší hlavní náplní bylo si jen stěžovat. Na výuku, na zdravotnictví, na systém … A já to stěžování milovala a byla mistrem ve stěžování. Jen najednou člověk myslí pořád negativně a zažít to i z druhé stránky, kdy si celý den jen nestěžujete, ale naopak mluvíte o tom, jak skvělé téma to bylo, že ten přednášející je borec a že se těšíte na další téma.

Příprava na kariéru

Nakonec bych to vše uzavřela posledním a tím nejdůležitějším očekáváním. Po studiu v zahraničí jsem se začala poohlížet proto, že jsem nechtěla skončit jako nutriční terapeut v nemocnici nebo soukromé praxi. Je to práce nesmírně důležitá, finančně velice nedoceněná a jako každá práce s lidmi i psychicky vyčerpávající. Chtěla jsem se posunout jinam. Očekávala jsem, že mě studium ve Švédsku pošťouchne do sektoru veřejného zdravotnictví a ono prd. Mohla jsem se tam velice ladně posunout, ale život mě opět překvapil a já na rozcestí odbočila doleva místo doprava. Dostala jsem k mikrobiologii, vědě a výzkumu, kde můžu prohlubovat znalosti v něčem, co mě baví snad ještě víc – mechanismus a vliv výživy na naše zdraví. Jak mě škola připravila na tuto kariéru ukáže až čas a blízká budoucnost, ale už něco málo nasvědčuje tomu, že naše uplatnění na trhu práce nebude tak marné. Fakt, že spousta mých spolužáků dostala rovnou nabídku pracovní pozice, mě hřeje na srdci a udržuje pozitivní náladu.

Nějaká zklamání?

Nic mě nenapadá. Pouze jedna maličkost. Z toho českého drilu, kdy jsme zvyklí na stress a našponovaný rozvrh, bych klidně uvítala více přednášek a zaplnění rozvrhu. To by ale Švédi asi nepřežili. Ty už takhle byly vystresovaní z každého úkolu, i když jsme na to měli fůru času.

Máte zkušenost se školou v zahraničí? Splnilo studium i ta vaše očekávání? Určitě napiště do komentářů 🙂

Vaše Ell

5 thoughts on “Studium ve Švédsku a splněná očekávání

  1. Mám rozepsaný podobný článek o magistru v UK, ale protože mám ještě dva měsíce do odevzdání diplomky, tak to nechci zakřiknout a předčasně hodnotit 😀 Ve většině věcí se ale shodnu s tvým názorem na švédské školství a jsem ráda, že jsem si vymyslela takové dobrodružství. Protože i když to může být někdy náročné a unavující, ta dlouhodobá zkušenost z jiného systému je k nezaplacení. Zpětně se na to určitě budu dívat jako na rok, který mě stál hodně nervů a ještě víc peněz (ale výhoda je, že mám obor jen na 12 měsíců – od října do října), ale taky mi otevřel oči co se týče akademického náhledu na marketing i přístupu ke studentům.

    1. Díky za koment Jani a už se těším na článek. Pro mě bylo studium zdarma, ale ty životní náklady byly tak vysoké, že to úplně stačilo.. ale i tak, stálo to za to a je to jak píšeš zkušenost k nezaplacení!

      1. Elisko, muzu se zeptat, kde presne (na jake skole) jsi studovala? A jak vlastne vznikl napad studovat v zahranici, konkretne ve Svedsku? 🙂

        1. Jasně, studovala jsem ve Stockholmu na Stockholm University. Nápad vznikl jednoduše, štvala mě nabídka magisterských oborů a styl jakým se učí, takže jsem chtěla jít do zahraničí. Ve Skandinávii je spousta univerzit v top 50 a navíc mají školné zdarma, takže jsem si podala přihlášku na obory do Švédska, Finska a zkoušela jsem i Dánsko. Do Dánska po mě chtěli doplnit kredity ze statistiky, a mezi školami z Finska a Švédska se určují priority, takže když jsem byla přijatá na mojí prioritu č. 1, už se mi nezobrazilo jak dopadl zbytek, prostě jsem tak měla jasno 😀

  2. Super článek, zpětně lituji, že jsem vyjel jen na Ersamus a ztrácel čas českým magistrem. Nechci tím říci, že je vše v ČR špatně, ta atmosféra na našich univerzitách ale zdravá není. Pro mě je pracovní prostředí v neziskovém sektoru momentálně mnohem více podnětné – a tím bych chtěl povzbudit případné nespokojené české studenty – nemusíte nutně dostudovat do 27 let, dělejte, co Vás baví, najděte si práci, dost možná se naučíte více, než na průměrné univerzitě … a studium si pak s mnohem větším sebevědomím můžete dodělat později.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.