Mount Assiniboine Provincial Park

Jak už to tak děláme, před každou cestou se inspirujeme fotografiemi ostatních cestovatelů a tentokrát jsme narazili na jednu, která nám naprosto vytřela zrak. V práci jsem to ukazovala kolegyním a ony mi nechtěly věřit, že takové místo existuje. Já sama jsem tomu nechtěla uvěřit a tak jsem to svoje těšení neustále krotila.  I tak ale bylo jasné, že tohle nesmíme minout, že to bude hřeb celé cesty, třešnička na dortu a naše vysněná fotka. Navíc jsme věděli, že když byl brácha Vašek v Kanadě, navštívil tento park, ale takovou fotku si zpět nepřivezl. A protože se rádi špičkujeme, chtěli jsme ho trumfnout a pak se s fotografiemi náležitě vytahovat. A taky že vytahovali, hned zdobila plochu na počítači, na telefonu, na facebooku, už nám dokonce i visí doma na zdi. Tohle bylo to nejkrásnější místo, které jsem doposud navštívila. Tohle je to horské nebe na zemi.

rockies_130831_1541

Tady platí naprosto přesně anglické No pain No gain! Nikdy jsem se do kempu nedovalila unavenější, ještě nikdy mě nebolely nohy tak, jako při cestě zpět z tohoto parku. Pokud se sem chcete dostat k hlavní chatě a naprosto úžasně položenému kempu u jezera Magog, čeká vás dlouhých 28 kilometrů chůze a je jedno odkud vyrazíte. My jsme se chtěli vydat přes hřebeny hor, mít krásné výhledy po celou cestu od lyžařského střediska Sunshine Village. Bohužel kvůli záplavám byly strženy mosty a nezbývalo než se vydat z druhé strany, údolím od parkoviště pod Mt. Shark. Pokud nemáte hluboko do kapsy, odtud míří do parku i helikoptéra. My jsme zatli zuby, nazuli pohorky a vydali se pěkně po svých.

Ze začátku nás přivítalo hned několik cedulí upozorňující na medvědy, doporučení pro bezpečné hikování a také výše pokut, které hrozí při jejich porušení. Doporučení číslo jedna – vydejte se na cestu ve větších skupinkách, alespoň ve čtyřech. No, jsme dva a široko daleko nikdo, tak neva. Pepřák proti medvědům jsem tedy upevnila na okraj batohu a doufala, že ho nebudu muset použít a pokud ano, tak že budu vědět jak na to!   Matěj ze mě byl úplně na mrtvici, protože jsem pořád něco mlela a ťukala tyčkami o každý kámen. To abych dělala hluk a medvědy případně vyplašila. Po pěti hodinách chůze mi už ale docházel elán. Navíc se přihnal černý mrak a spustila se průtrž mračen. První půlhodinku jsme se krčili pod stromem a doufali, že to přejde, pak nám už docházel čas i trpělivost. Déšť nebral konce a tak jsme pochodovali dál zabaleni do ponča. Cesta byla jedno velké koryto vody a naše nohy v pohorkách si to pěkně čvachtaly v blátíčku. S hlavou sklopenou jsem se vyhýbala těm nejhlubším místům a medvědi mě přestali naprosto zajímat. Přála jsem si jen, abychom už byli v kempu, já se mohla převléct do suchého a udělat večeři. Jenže ta cesta byla naprosto nekonečná. Možná jsme kvůli stavu cesty a potopy v pohorkách šli šnečím tempem, ale do kempu jsme dorazili skoro v šest večer. Byly jsme na cestě devět hodin a z toho poslední tři v příšerném lijáku. V dešti jsme bleskovou rychlostí postavili stan a pak už jen měli sílu na večeři a zachumlání se do spacáku.

rockies_130830_1137rockies_130830_1166rockies_130830_1153rockies_130830_1191

Do rána byla pěkná kosa. Boty nám samozřejmě neuschly a tak jsme nazuli sandále a v pár stupních nad nulou šli omrknout jezero. Obloha byla jak vymetená – jasné znamení, že tenhle den bude stát za to. V plánu bylo putování za jezery v okolí. Nejprve vzdálenější Og lake a poté přilehlá jezera u našeho kempu se závěrečným focením západu slunce z vyhlídky nad nimi. Do sandál jsem natáhla hned dvoje tlusté ponožky a i tak první hodinku necítila prsty u nohou. S každou hodinou se ale pěkně oteplovalo. Nakonec jsem skončila v tílku a nohy chladila v jezeře.

rockies_130901_1646rockies_130831_1253rockies_130831_1341rockies_130831_1423

rockies_130831_1363rockies_130831_1381rockies_130831_1385rockies_130831_1386

Cestu nám zpříjemňovalo hned několik svišťů, za kterými jsme se skoro plazili, abychom je měli  vyfocené z co nejlepší perspektivy. Strávili jsme u nich dobrou půlhodinku a kdybychom měli více času, klidně bych je i fotila celý den. Mezi jezerem Sunburst a Elizabeth lake jsme pomalu začali stoupat k naší vysněné fotce. Nad těmito jezery se tyčí Nub Peak a pod jeho vrcholem naprosto úžasná vyhlídka na celé okolí Nublet. Ze zapadajícím sluníčkem se začalo opět ochlazovat, přilehlé vrcholky se začaly zbarvovat do teplých odstínů a my se dívali na tu nejlepší podívanou na světě. Mít s sebou ještě termosku s čajem, tak bych se asi rozplynula blahem. Fotili jsme tu až do setmění a pak se vydali s čelovkami zpět do kempu. Sovy houkaly a já byla opět poprděná strachy. Jestli je někde blízko medvěd, tak já ho v té tmě ani neuvidim!

rockies_130831_1467rockies_130831_1439rockies_130831_1489rockies_130831_1469

Třetí den a naše cesta zpět měla být určitě příjemnější než cesta tam. Zaprvé bylo krásně slunečno a za druhé byla většina cesty z kopce. Zas taková procházka to ale nebyla. Pořád to bylo 28 kilometrů. Nakonec to byla takový výheň, že jsme z toho málem chytli úpal. Pamatuju si, jak jsme posledních pět kilometrů nepromluvili skoro ani slovo. Byly jsme úplně hotový, hladový a v batohu měli už jen posledních pár bonbónů. Když jsem dávala Matějovi poslední bonbon, jen prohlásil, ať ho tím pohled tak očividně nepropichuju, že je taky unavenej a chce už být u auta.

rockies_130901_1725rockies_130901_1735rockies_130901_1749

Možná, že právě proto na nás tohle místo tak zapůsobilo. Stálo to hodně sil se sem dostat, ale každou minutu a každý pohled si tu člověk pak užil na 200 %. Sem se plánuji ještě vrátit!

Vaše Ell

 

Pozn. Do parku Assiniboine jsme se vydali v na přelomu srpen/září 2013

3 thoughts on “Mount Assiniboine Provincial Park

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.