Na vrchol Sixtinských Dolomit – via ferrata u Drei Zinnen

Celou dobu jsem měla za to, že jsem vám už tuhle krasavici popsala hned na úvod mého založení tohoto blogu. O tom, jak jsme fotili a nocovali u Drei Zinnen, jsem opravdu už napsala, ale jak jsem se rozplývala a kochala nad každým koutem této oblasti z výšky, to jsem ještě nezvládla. Dnes to tedy hodlám napravit a vydáme se na další ferratu.

Kolem sedmé ráno jsme jako ranní ptáčata vyrazili do naprosto nádherného dne. Bylo sice brzy ráno, ale věřte, nebyli jsme sami. Při našem odchodu od auta dorazil první autobus, který jasně hlásil, že tu do hodiny bude nával. Parkoviště najdete nedaleko úpatí Drei Zinnen, proto jsou zdejší trasy vhodné i pro ty, kteří nejsou vyloženými outdoorovými nadšenci nebo nejsou až tak fyzicky fit. Jde se po krásně upravených chodníčkách, občas to je trochu do kopce, ale opravdu je trochu. Pokud i vy někdy zamíříte právě sem, přivstaňte si. Nebudete se pak muset plazit ve štrůdlu lidí a parkovat daleko.

Nástup k ferratě není v tomto případě vůbec náročný. Hned, co se ocitnete mezi vrcholky Drei Zinnen a Paternkofel, nabízí se jedna z odboček k první ferratě. Ferrata přes Paternkofel byla naprosto báječná. Projdete si pár tunelů (čelovka je tedy nezbytností), velkou část se procházíte po římsách, a samozřejmě se pomalu ale jistě škrábete vzhůru. Mělo to však dva malé zádrhely. Byl začátek sezóny a v některých štěrbinách bylo ještě stále spousta sněhu. Překročit tyto úseky, když je vše zajištěno takovým na půl plandavým lanem mi trochu svíralo žaludek. No a nakonec mě trochu potrápil i výstup na samotný vrchol, který je spíš takovým bonusem. Ferrata pokračuje dál kolem hory, ale pokud se chcete dostat až nahoru, můžete klidně pokračovat. A že by se Matěj vyhnul vrcholu? No, přes to  vlak nejede, takže jsme mířili vzhůru. Po jednom žebříku a miniaturním kousku s jištěním je zde ale vše bez jištění. Nejsou to zrovna exponované části, ale trdla jako já zde ze strachu můžou zakopnout na každém metru. Přežila jsem, dolů jsem se škrábala po čtyřech, ale byla to paráda.

Tady se chystán na svůj první ledový průsmyk 🙂

Od odbočky k vrcholu jsme museli ještě překonat několik úseků se sněhem. Pěkně to klouzalo a ruce jsem měla z toho svého podřepu a jištění se celým tělem úplně promrzlý. Závěrečným tunelem se dostanete až k chatě Rif. A. Locatelli a tady začne ta pravá zábava. Předjíždění v trojproudové dálnici super pomalých chodců.  Bylo to tu jak na mraveništi. Jeden turista vedle druhého. Na pauzu jsme proto popošli trochu dál a dopřáli si obídku a opalovačky u jezera Laghi del Piani. Sem se moc lidem scházet nechtělo, už šetřili síly na cestu zpět. Tím obědem také nemám na mysli restauraci, ale zabalenou bagetu. Chata byla bohužel zavřená a já měla smůlu. Matěj mě totiž většinou motivuje tím, že mi slibuje oběd nebo dortík na chatě. No a po tom mém ranním výkonu, kdy jsem se vyškrábala až nahoru v rekordním čase to bylo nejmíň na dorty dva.

Jo, přesně na tenhle vršek jsem se vyškrábala! (poplácání po ramenou)

Matěje ty hory vyloženě dobíjí, takže po obědě nebylo v plánu nic jiného, než zdolat další vrchol vedle chaty Toblinger Knoten a pokořit tak druhou ferratu v tomto okolí. Když jsem viděla, že se pod ferratou připravuje i asi osmiletý klučina, vyhecovalo mě to taky. Nandala jsem sedák, nasadila helmu a vytasila všechno zbylé odhodlání, že se nenechám zahanbit dítětem. Vydala jsem se k prvnímu žebříku a ještě víc odhodlaněji do pěti minut lezla zpět. Tohle nebylo nic pro mě a toho tatínka, co se sem se synem vydal, považuji za naprostého blázna. Matěj pokračoval dál a já se šla projít na protější kopec. Prý to byla naprostá pecka, ale hold náročnější. Matěj naštěstí rozhodně nelitoval, že jsem nepokračovala s ním, protože bych byla hrůzou zašprajclá v polovině ještě dneska a to by ho to pak nakonec stálo víc dortů než bych sama dokázala zdlábnout.

Není ten pohled z Toblinger Knoten nádherný?

Já vím, že je to děs, jak tu pořád popisuji, že někam lezu a při tom se bojím. Ale vždycky je to hrozná pecka, krásné výhledy a úžasný zážitek. Snažím se ten strach po malých krůčkách překonávat, abych nebyla ochuzena o tyhle krásy hor. Chci vám tak ukázat, že to jde 🙂 Chce to ale parťáka, který vás vyhecuje, podpoří a někdy i vyloženě dostrká do cíle. Ten můj má občas bláznivé nápady, ale já mu jsem za to hrozně vděčná. Nikdy bych se k něčemu takovému sama nedokopala.

Vaše Ell

4 thoughts on “Na vrchol Sixtinských Dolomit – via ferrata u Drei Zinnen

  1. Paradni fotky!! Krasa! V Italii jsem v lete v horach jeste nebyla,ale uz dlouho to planuju! Feratky mam moc rada,jen to je s chlapem se strachem z vysek a malym mimcounem trochu komplikovanejsi zkombinovat :))

    1. Děkuji 🙂 Já jsem sama zvědavá, jak to pak s mimčem budeme zvládat. Chtělo by to nějakou chůvu pod ferratou 😀

    1. Chce to po kouskách. Myslím, že ten strach se úplně pokořit ani nedá, spíš jen ho utlumit. Ale stojí to za pokus 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *