Working Holiday na Novém Zélandu: Sběr třešní

Ať už si plánuju příspěvek jakýkoliv, vždycky na mě facebook vybafne s nějakou vzpomínkovou fotografií a já pak nechci psát o ničem jiném, než co mi ten záblesk vzpomínek zrovna připomněl. Včera to byla fotografie mých stehen plných modřin. Nejedná se o žádné domácí násilí (s Matějem se mám jak v bavlnce), ale o sběr třešní na Novém Zélandu. Já vím, co otravuju s třešněmi, když je léto ještě daleko… ale na Zélandu je naopak léto v plném proudu a sběr třešní jak by smet.  Připomnělo mi to těch pár týdnů dřiny a opravdu zajímavé zkušenosti. Na co ale nezapomenu, jsou někteří pracovníci, co nadávali víc než sbírali.  Nenadávalo se jen na bolest zad, rukou, nohou, prostě celého těla, ale na to, jak si vůbec nevydělají.  Skoro každý druhý přijde s domněnkou: „Jeden Čech mi povídal, že se na třešních může vydělat 200 dolarů za den, tak jsem tady, sedněte si z toho na prdel.“ Na jednu věc se ale zapomíná, těch 200 dolarů může pěkně bolet a rozhodně vám ze stromu nespadnou každý den (s tou sumou střílím lehce od boku, protože nemám až tak dobrý pamatovák na čísla). Vše záleží na několika faktorech a hold někdy můžete mít taky pěknej pech.

Na Zélandu jsme si vyzkoušeli pracovat na organické vinici, organických kiwi sadech, ale také konvečních sadech s třešněmi. O rozdílech mezi organickými a konvenčními  sady sepíšu článek někdy příště, protože některé věci  mě natolik udivily, že si rozhodně zaslouží rozbor elektronickou tužkou. Teď bych jen chtěla popsat, co od takových sezónních prací čekat a rovnou začneme třešněmi aneb jak to probíhalo na jednom sadu, kde jsme pracovali – nevztahujte to na všechny sady na Zélandu!

untitled_140105_007 Pokračovat ve čtení „Working Holiday na Novém Zélandu: Sběr třešní“

Život v autě

Před několika měsíci jsem narazila na tento článek se spoustou otázek, jak se lidem v minibaráčcích asi žije. Na Zélandu jsme strávili v autě necelé čtyři měsíce, v Kanadě jsme cestovali i přespávali v tom nejmenším, co je snad možné (Yarisa) a po Itálii jsme brouzdali v Octavii. Pro někoho možná překvapivě bych si to kdykoliv zopakovala (mimo tu Yarisku). Já bych si ten život na kolečkách totiž dokázala představit i na delší dobu. Ale nečekejte od toho žádný ráj na zemi, má to hned několik much (komárů?), které vám teď popíšu. S dovolením bych to vzala pěkně po pořádku podle otázek z odkazovaného článku.

untitled_131030_024 Pokračovat ve čtení „Život v autě“

Na mořském kajaku

Ráno mě po cestě do práce doprovází chuchvalce mlhy, listy stromů nabírají všech barev a stejně jako ony se snaží pochytat poslední paprsky říjnových dnů, tak i já nastavuju tvář sluníčku pokaždé to jen jde, dokud je ta šance. Nejsem zrovna letní typ, při velkých vedrech se osypu, na sluníčku hned zrudnu a protože se hned sloupu, tak jsem pořád bílá jak stěna. I přesto se mi ale zastesklo po létu. Dneska je tady to počasí tak pochmurné, že místo napsání posledního článku z Londýna vás raději vezmu do teplejších krajin. 

Abel Tasman Pokračovat ve čtení „Na mořském kajaku“

Novozélandské Moeraki Boulders

Už slyším svoje teenagerovské já, kde bych nad takovým šutrem prohlásila: „Kameny, tak jsou kulatý, no a co?!“ Oni ale nejsou jen kulatý, jsou naprosto perfektně kulatý a fotí se jedna radost. Jako bonus je pak  zajímavá strukturu uvnitř připomínající včelí plástve. O čem že je řeč? No přeci o Moeraki Boulders, které můžete vidět na Jižním ostrově Nového Zélandu.

Moeraki Boulders
Pokračovat ve čtení „Novozélandské Moeraki Boulders“