K jezeru Angelus v národním parku Nelson lakes

Ještě než se opět budu snažit obohatit váš život o mé další mateřské postřehy, je na řadě přidat něco do rubriky cestování. Vydáme se kam jinam než do hor a to rovnou do těch novozélandských. Na Jižním ostrově najdete trek, který především Matějovi utkvěl v paměti. Hlavně byl zklamán, že jsme neměli možnost ty hřebeny prozkoumat dál a já si jsem jistá, že kdybychom se sem znovu vrátili, pěkně bychom si ten trek prodloužili. Turisté mířící na Zéland pouze na pár týdnů avšak tyto končiny míjejí. Ti, co zůstávají déle, už ale vědí, že tady to stojí za prozkoumání. Stojí to i za to propocené triko (do kopce za letní výhně propotíte možná i dvě) a tisíce štípanců od muchniček. Řeč je o národním parku Nelson Lakes.

Pokračovat ve čtení „K jezeru Angelus v národním parku Nelson lakes“

O myších a lidech .. jo a autech

Když jsem sepisovala svoje postřehy ze života v autě, zapomněla jsem na jednu z nejotravnějších věcí, na černé pasažéry – myši. Na vinici se to hemžilo vtipnými příběhy z rubriky ze života v autě, všichni jsme totiž přespávali na zadních sedačkách svých čtyřkolých miláčcích. Samozřejmě jsme se hodně škodolibě zasmáli ostatním, kterým se do auta nastěhovali nezvaní hlodavci. A to se nám asi pěkně vymstilo, protože ani ne do měsíce jsme měli nové spolucestující ubytovány u nás pod kapotou a v kufru.untitled_131030_024 Pokračovat ve čtení „O myších a lidech .. jo a autech“

Čtyři země – Čtyři životy

Už bych větu začala slovem nedávno, ale pravdou je, že je to už celkem dávno, co se toto téma na internetu rozebíralo. A jak už to tak bývá, když víte, že to bude něco hoodně rozsáhlého na psaní, tak to neustále odkládáte a pak je půl roku fuč  a článek se ještě pořád samou záhadou sám nenapsal. Takže, prosím famfáry, dnes se tady budu snažit odpovědět na jednu z těch úplně nejčastějších otázek, kterou dostávám. 12 měsíců v Kanadě, 8 měsíců na Novém Zélandu, 9 měsíců v Anglii, 9 měsíců Švédsko … která země byla nejlepší? Kde by jsi nakonec chtěla zůstat? No… na to je a není jednoduchá odpověď! Pojďme se tedy podívat na jednotlivé aspekty života v těchto zemích.

Pokračovat ve čtení „Čtyři země – Čtyři životy“

Novozélanský Routeburn track

Pokud vám mám vyprávět ty opravdové pocity z jednotlivých treků a cest, tak se nevyhnu  osobním tématům jako jsou nemocná střeva a dny návštěv tety Irmy. Tohle jsou totiž dvě věci, které prostě patří do života a mě dokáží naprosto ochromit. Když jsme se ráno probudili ve stanu nedaleko nástupu na Routeburn trek, už jsem věděla, že tenhle den bude výstupem do pekel. Jen jsem se otočila na Matěje a se zděšením mu povídám, že dneska kopem za komunisty (tyhle vtípky z ajťáků jsou nesmrtelný). No, byl to asi tak první a poslední vtip, který ráno padl. Matěj moc dobře ví, že to nebude sranda. Moc dobře zná, když jsem schoulená bolestí do klubíčka, zvracím bolestí a div z ní i neomdlívám. Po té, co se ujistil, že vím, že mě nemůže celou cestu nést na zádech, šel zabalit stan, já připravit hordu léků proti bolesti a mohli jsme vyrazit vstříc novému zážitku.

Pokračovat ve čtení „Novozélanský Routeburn track“

Dáme surfovačku?

Zdá se to tak jednoduchý. Plavíte se po hladině, počkáte na vlnu, třikrát zaberete, vyšvihnete se nahoru a už se jen vozíte.  To tak. V životě mě nebolelo víc tělo než po dvou hodinách úporného zápasení s vlnami. No, s vlnami jsem ani tak nebojovala, nebudu si moc fandit, spíš to bylo to, co z nich zbylo, ale bylo to bezva. Je to jako když se učíte jezdit na kole a po ujetí prvního metru bez držení rodičů voláte na všechno příbuzenstvo kolem, ptáte se, zda ten úspěch viděli a jste na sebe ohromně pyšní. Na surfu jsme poprvé i podruhé vydrželi něco přes hodinku a půl, ale povídat si o tom dokázali ještě týden a tak vám o tom něco málo povím i tady.

Pokračovat ve čtení „Dáme surfovačku?“

Tongariro – den druhý

Minule jsme společně vylezli na sopku Mt Ngauruhoe a dnes tomu nebude jinak a zase se budeme škrábat nahoru. Tentokrát pokoříme protější sopku Tongariro, podle které se nazývá i tento trek. Díky krásnému počasí jsme měli tak krásné výhledy na Mt Ngauruhoe, že vás tady ještě jednou zahltím fotkami tohoto perfektního kužele. Ta rudá barva na jeho vrcholku prostě vždycky přitáhne všechnu pozornost a ať už sebevíc nechcete, ten objektiv zas a znova namíříte tím směrem. Naštěstí se v druhé půlce tohoto treku přehoupnete přes  Red Crater, kde konečně můžete obohatit sbírku fotek i jiným motivem.

untitled_140320_318 Pokračovat ve čtení „Tongariro – den druhý“

Tongariro a hora osodu Ngauruhoe

Březen je mým oblíbeným měsícem. Teploty rostou, pomalu ale jistě to začíná kolem nás kvést a taky si už více užijeme sluníčka, když se nemusíme vracet z práce za tmy. Vedle toho se pokaždé v březnu stanu zas o rok starší, což mi ale vůbec nevadí. Poslední roky prožívám naprosto úžasné chvíle a věci, o kterých jsem ani nesnila. Kdo by se tedy netěšil na takový další rok života?  No a neposledně je březen měsícem, kdy mě Matěj ulovil a taky požádal o ruku.  Takže připravte si kapesníčky, dneska to bude doják! Podíváme se na vrcholky sopek, kde jsem celá upocená a rudá po výšlapu překvapivě nečelila otázce, na jaký kopec vylezeme ještě ten večer, ale zda s ním budu chtít lézt do kopců po zbytek svého života.

untitled_140319_052-2 Pokračovat ve čtení „Tongariro a hora osodu Ngauruhoe“

Náš nový průvodce o cestování a focení po Novém Zélandu pro Fripito

Na podzim jsem nadšeně vstoupila do projektu Fripito a věřte mi, bylo sakra těžké držet jazyk za zuby a neprozradit ani muk. V pondělí však průvodce spatřil světlo světa a já se s vámi konečně mohu podělit o tuhle radost. S Matějem strašně rádi sdílíme naše zážitky z cest a předáváme informace a tipy dál. Inspirovat ostatní je určitě jedním z mých snů a na podzim se naskytla příležitost, jak inspirovat svými fotografiemi a zároveň přidat i pár cestovatelských tipů. Jak tedy vznikla tato myšlenka, tento průvodce a co od něj očekávat?

044taranaki Pokračovat ve čtení „Náš nový průvodce o cestování a focení po Novém Zélandu pro Fripito“

Working Holiday na Novém Zélandu: sběr kiwi

Do třetice všeho dobrého tu máme poslední sezónní práci, se kterou jsme při našem pobytu na Zélandu měli tu čest. Sběr kiwi se už pěkně pronese a tak na tuto zkušenost budou nejvíce vzpomínat moje záda a trapézy. I když to byla pěkná fuška, stejně jako na práci na vinici, i na práci na kiwi sadech budeme rádi vzpomínat. Pojďme se teď tedy na chvíli přemístit do největší sadařské oblasti Nového Zélandu, na Severní ostrov do Te Puke.

untitled_140407_001 Pokračovat ve čtení „Working Holiday na Novém Zélandu: sběr kiwi“

Working Holiday na Novém Zélandu: práce na vinici

Druhý díl seriálu o sezónních prací na Zélandu je tu. Tentokrát to bude mnohem pozitivnější, protože pokaždé, když si vzpomenu na tuto zkušenost, vybaví se mi skvělá atmosféra, fajn lidi a ještě lepší přístup k pracovníkům. Byl to taky čas, kdy jsem se nejvíc opálila. Na rozdíl od třešní nejste ukryti pod korunou stromu. Mezi řádky to dokáže pěkně pálit a tak jsem moje tělo zásobila vitaminem D v dávkách, o kterých nemělo ani potuchy (jako bych tušila, že se mám připravit na krušnou zimu ve Švédsku).  Dneska se tedy podíváme na jednu Zélandskou vinici. Malou, ale zato biodynamickou.

untitled_140228_108 Pokračovat ve čtení „Working Holiday na Novém Zélandu: práce na vinici“